Ani nevím, jestli mám tento článek začínat mým obvyklým způsobem, a to Krásný den všem, protože bych tu dnes ráda rozebrala nějaké věci ohledně koronaviru. Původně jsem o tomto tématu chtěla mluvit v podcastu, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc se mi do toho nechtělo. Ale jako článek na blog mi to připadalo ideální.

 Nemám ani tušení, kde bych měla začít. Z jakého konce to chytnout. V podcastu jsem měla za úmysl mluvit o tom, jak rychle se koronavirus šířil, to mi ale na blog přijde zaprvé blbé vůči psaní, a také to asi není úplně to, o co bych stála, kdybych byla čtenář. O tom, jak se zabavit doma zase mluví spousta jiných lidí. Napadlo mě tedy prostě psát. Popsat tuhletu situaci, ve které se právě nacházíme.

 Pokud toto čtete v době, kdy byl článek vydaný, tak se právě nacházíme v karanténě. Všichni. Nejenom Česká republika, ale celý svět. Dobře, dobře, někdo na to zase moc nehledí, nemají tak silnou ochranu, každopádně tato situace zasahuje celý svět. Všichni jsou tím nějakým způsobem omezení. Což mi přijde naprosto děsivý. To, že nějaká nemoc omezuje celý svět. Všechny národnosti, bez jakéhokoliv rozdílu.

 V takovéto situaci jsme se neocitli již hodně dlouho. Když se ohlédneme zpátky a nepočítáme války, máme tady španělskou chřipku, která zahubila miliony lidí. Jenomže ta byla před nějakými sto lety. Od těch dob se toho hodně změnilo. Změnilo se vybavení, změnily se vědomosti... Ale změnili se také lidi. Už tady nejsou, s největší pravděpodobností, ti lidi, co tuto chřipku zažili. Toto je pro nás naprosto nová situace. A neřekla bych, že o ní zrovna někdo stál.

 Upřímně, děsím se toho, co s námi tento virus ještě provede. Nemyslím teď v rámci humanity, která se mimochodem od příchodu korony výrazně změnila, mluvím spíše o tom, kolik lidí bude muset ještě zemřít, aby tahle noční můra skončila.

 Nevím, jestli tyhle opatření pro některé z vás přináší něco užitečného. Možná tak to, že máte více času na sebe, já mám ale za to, že tuto karanténu nám byl čert dlužen. Upřímně v ní nevidím nic pozitivního. Ti, co chodí do školy teď mají navaleno spoustu učení domů. A co si budeme, myslím, že většina z nich teď právě netouží po ničem jiném, než jít zase zpátky do školy, kde si odsedí potřebně hodiny, doma si udělá maximálně tak domácí úkol, naučí se na test a má klid. Mě osobně se naprosto přehodily všechny praxe, nemám vůbec tušení, jak tohle všechno zvládneme. A bude to ještě horší.

 Ale abych se pokusila na této situaci najít i něco pozitivního, musím se obrátit právě na ten humanizmus. Tu lidskost, která se v nás všech objevuje. Moc se mi líbí, jak se lidé ujmuli vyrábění roušek, vybírání peněz na pomoc do nemocnic lékařům... Také je čas, kdy KONEČNĚ LIDÉ ZAČALI NOSIT ROUŠKY A NEKROUTILI NAD TÍM OČIMA. Tak uvidíme, třeba nám tato mimořádná situace přeci jenom přinese něco dobrého.

 Držte se, snad s všechno brzy otočí k lepšímu a za pár měsíců už na to budeme jenom vzpomínat!!!

 A já jen doufám, že tento článek nebyl až tak úplný mess zmatek, a třeba se vám i trochu líbil. 💛

 Xoxo Clara