CHVÍLE NAPĚTÍ

by - února 16, 2019



    Dnešní článek je absolutně neplánovaný. Přemýšlela jsem, o čem bych tak mohla napsat. A najednou to ke mě přišlo. Samo od sebe. Chtěla bych se vám totiž svěřit s jedním mým problémem, se kterým si nevím rady. Možná vám to bude připadat malicherné, ale pro mě to není maličkost.      

    Ten problém bych nazvala: ,,CHVÍLE NAPĚTÍ". Přichází vždy jednou za čas, u mě tak dvakrát do měsíce, kdy jako by vás přepadla náhlá úzkost. I když, nevím, jestli bych to popsala přímo jako úzkost. Je to ten pocit, kdy v sobě něco spřádáte už moc dlouho, a najednou to musí ven.      

    Jsem velmi silný introvert, a mojí největší, a troufnu si říct nejhorší schopností, je zakrývání pocitů. Já vím, někdy se to může hodit k dobru, ale většinou mi to spíš ztěžuje život. Tuto schopnost jsem dřív využívala na nepříjemné situace, kdy například potřebuji mít kontrolu nad tím, abych se nerozbrečela. Nemyslím vůbec, ale před obecenstvem. Nedopřeji přece lidem, abych se stala jejich terčem. A tady to vidíte. No, spíš čtete. Mám přehnanou potřebu kontrolovat se. Kontrolovat svoje city. A stále si udržovat vědomí nad tím co dělám. 


↑ Jinak, viděli jste už moje nové video?  ↑

     Jak říkám, dřív mi to bylo k užitku, jenomže se moje potřeba vše kontrolovat rozrůstala, a dostala se i do mého radostného života. Teď už před někým ani nedokážu projevit radost. Copak o tom, před někým. Vždyť já to nedokážu ani sama před sebou. To štěstí sice cítím v sobě, ale nedokážu se uvolnit dostatečně na to, abych to projevila zvenčí. Vždyť já už ani nedokážu tancovat. Před někým. Dám příklad, občas si ve třídě pustíme písničky, a tak trochu trsáme. No, my... Spíš oni. Já to možná cítím v sobě. Že bych se chtěla taky zvednout a zatančit si na tu mojí oblíbenou písničku. Ale hlava mi to zakazuje. Opravdu. I když bych to moc chtěla, moje nohy jsou jako skála, a nedokážu s nimi pohnout.     

     Jediné, co mi dává svobodu, a co se až tak nebojím dělat před lidmi, a co před lidmi toužím dělat, je hudba. Zpěv, hraní na nějaký nástroj. To je to jediné, co mě z tohoto vysvobozuje.     

    Pak ale vždy přijde den, kdy se všechna ta nashromážděná energie, ať už špatná nebo dobrá, dostane touhu vyletět ven. A to je hrozný pocit. Většinou se před někým rozbrečím, nebo jsem naopak agresivní. A někdy stačí si ulevit aspoň sama pro sebe. Vždy to ale doprovází ten pocit. To podivné chvění, ze kterého šílím. V tu chvíli mám pocit, jako by mě někdo pořádně sevřel, nechtěl pustit, a dusil mě ve vlastní šťávě.     

    A tento pocit mě dnes přiměl napsat tento článek. Protože bych chtěla prohlásit, a přiznat si, že tento problém mám, a že se s ním chystám bojovat. Nevím, jestli to zvládnu na vlastní pěst, nebo budu potřebovat pomoc zvenčí. Nevím, jestli to bude trvat rok, nebo celí můj život. Každopádně ale odmítám s tímto pocitem nadále žít. Protože, a teď to možná bude znít přehnaně, kvůli tomu nedokáži žít. Ubíjí mě to, a jsem přesvědčená, že mě to mění na jiného člověka, než kterým jsem dřív bývala.     

     Teď bych chtěla znát váš názor. Jestli je tu někdo, kdo si prochází, nebo procházel něčím stejným a jak s  tím bojujete/bojovali. Myslím, že by to bylo prospěšné nejenom pro mě, ale i pro čtenáře, kteří mě čtou, a trpí stejným problémem.      

    Pokud jste tedy dočetli až sem, děkuji vám za pozornost, a doufám, že mi v komentářích půjčíte pár vašich rad. 

 Xoxo Clara              


You May Also Like

2 komentářů

  1. Ahoj Klárko. Děkuji za článek. Bohužel to důvěrně znám a hodně kamarádek kolem mě také. Myslela jsem, že je to věkem, rodina, děti, účty, stres, rozvody, hádky, prostě náročnost života, ale zjišťuji, že i hodně mladých a relativně spokojených lidí se s tím potýká. Já osobně mám hodně věcí již vyřešených a životně mi je vlastně dobře. No i tak, mám podobné stavy několikrát v měsíci a pocit úzkosti je mi věrným společníkem každý den. Bojování to spíš zhoršuje, snažím se to spíš rozdýchávat a dělat co mě kdysi naplňovalo, i když z toho ten pocit radosti teď nemám. Postupně se to lepší. Chce to cvik a tréning. Snad je to jenom nějaké "zvláštní" období a brzy přijde opět jaro, sluníčko a pocity spokojenosti budou častější :) Držím nám palečky!

    OdpovědětSmazat

Mé díky patří za každičký komentář tady. Jsem vám vděčná, že se vám článek líbil a teď ho tu odměníte komentářem...