Clara's memories

Krásný dobrý den všem,

tentokrát trošku nemocensky. Nebo spíš víc. Abych to upřesnila, ano, jsem nemoncá a ano, jsou to horečky, kašel a další věci, co by mohli až nepříjemně připomínat koronu. A o tom bych tu dnes právě chtěla krátce mluvit.

Jestli je někdo momentálně nemocný, nebo byl za celou tu dobu, kdy probíhá korona krize, asi mi dá za pravdu, že je to teda pěkně na nic. Nejenom, že nemoc je stav, který asi většina z vás nesnáší, protože nikoho čistě a jednoduše nebaví válet se několik dní v posteli a nedělat naprosto nic produktivního, ale také je to stav, kdy se vás všichni štítí, výrazně více, než by se vás štítili za jiných okolností.

A netýká se to samozřejmě jenom cizích lidí, ale i vás samotných. Díky všem strašákům ve zprávách a jednoduše všude kolem vás, během nemoci přemýšlíte nad určitými věcmi. Jednak vymýšlíte nejhorší scénář, jaký by se mohl stát, pro mě je to mimochodem nařízená čtrnácti denní karanténa, kdyby to covid opravdu byl, protože nám začínají praxe a nemůžu přijít o tolik dní. Další věc, kterou určitě děláte, v podstatě souběžně s tím, kdy vymýšlíte ten katastrofický scénář, je, že si hledáte rozdíly mezi chřipkou, nachlazením a koronou a začínáte pozorovat každičký malinký detail, který by mohl povzbudit nějakou z těch definicí na internetu.

Kromě toho všeho samozřejmě zaměstnáváte hlavu vymýšlením věcí, kterými byste se mohli po čas nařízeného klidu zabavit a jak do té své ležící rutiny vložit něco aspoň trošičku produktivního. K tomu navíc pomalu zjišťujete, že asi vymizely všechny dobrý filmy a seriály, a že nemáte nic, na co by se dalo koukat. No, prostě klasická nemoc, jen v duchu koronadoby.

Takže bych vám chtěla jenom říct, pokud něco takového zrovna zažíváte, věřte mi, nejste v tom sami.

Xoxo Clara

No komentářů

Tak jo, konečně zpět!

Krásný dobrý den přeji všem,

je možné, že to víte, stejně tak, jako že to nevíte, od již od října roku 2019 jsem byla poněkud mimo. Přestala jsem stíhat psát články v termínech, které jsem si určila, jisté druhy článků jsem vypustila úplně a celkově jsem byla taková zmatená. Pořád jsem se omlouvala za to, že nestíhám psát, že nemám náladu, nebo jsem si dokonce upravovala časy a dny, kdy budou články pravidelně vycházet. Bohužel jsem se ale měnila tak často, že články vycházely spíš random, než podle nějakého plánu. Až to došlo k tomu bodu, kdy jsem přestala psát úplně. Ne proto, že bych neměla dostatek času, ale proto, že jsme byla naprosto vyřízená ze všechno těch nervů, když jsem něco nevydala včas.

A tak jsem si dala pauzu. Nejdřív jsem nad tím vůbec neuvažovala, ale postupem času mě začalo hlodat svědomí. A ne proto, že jsem přestala na malou chvíli rozvíjet svoje psaní, ale proto, že jsem si nebyla jistá, jestli je vůbec v tomto oboru dovolené dát si pauzu. Pokud totiž máte nějaké čtenáře, kteří jsou zvyjlí v určitý čas přijít na váš blog přečíst si nový článek, a vy nejednou přestanete vydávat, postupem času přestanou váš blog kontrolovat.

I proto jsem měla tendenci se k tomu vrátit. Naštěstí ale převládl rozum nad strachem a já si nechala dlouhou odmlku. Nebudu se tady, a ani nechci omlouvat za to, že jsem nic nepsala. Věděla jsem, že je to něco, co potřebuji a až přijde čas k tomu se vrátím, ucítím to. A měla jsem pravdu. Teď, celá natěšená, jak když píšu svůj první článek a nemůžu se dočkat, až ho vydám.

Díky té mojí menší pauze jsem si ale uvědomila, co dělat chci, a co ne. Něco, co už jsem před časem psala a mrzí mě, že jsem s tím přestala jsou shrnutí měsíce. K tomuto typu článků bych se ráda vrátila, a to hned ze třech důvodů. Za prvé vím, že samo takové články ráda čtu a podle statistik to byly velmi dobře hodnocené články, za druhé, protože je to přeci jenom méně psaní, nejsou to žádné slohovky, a tak se nemůžu vymlouvat na čas a budu mít aspoň nějaký tlak k tomu, abych to opravdu vydala, a za třetí, je to nejlepší ohlédnutí,, které budu mít v budoucnosti. Budu si k tomu moct za pár měsíců až let sednout a vzpomínat, co všechno jsem zažila, protože co si budeme, po nějaké době na to všechno člověk zapomene a zbudou mu jen mlhavé vzpomínky.

Další věc, která mě strašně baví a ráda v ní budu pokračovat jsou podcasty. V září to bude skoro rok od toho, co jsem vydala svůj první a pořád mě to neomrzelo. Pokud tento článek také čtete v den jeho vydání, právě vyšel 15. díl se speciálním hostem, tak si ho honem běžte poslechnout.

A polední věc, co si chci ponechat, je ta radost, při které články píši. Protože již ze zkušenosti mohu říct, že jakmile odejde radost a zbude jenom stres z toho, že nestíhám psát v termínech, nevzejde z toho nic dobrého.

Pro dnešek to tedy bude vše, mějte se krásně a já se na vás budu těšit u dalšího článku nebo podcastu.

Xoxo Clara (btw, psát tento pozdrav mi fakt strašně chybělo!)