Clara's memories

 V nové epizodě jsem se vám odpověděla na tyto otázky: Proč jsme si pořídili štěně, jak jsme vybírali rasu, jak jsme vybírali jméno, jak jsme si pro štěně jeli, a nakonec, jak to všechno zvládáme. Doufám, že si díl užijete a budete se těšit na příští týden, kdy vyjde nová epizoda SE SPECIÁLNÍM HOSTEM!!!

 Krásný dobrý den přeji všem,

  je možné, že to víte, stejně tak, jako že to nevíte, od již od října roku 2019 jsem byla poněkud mimo. Přestala jsem stíhat psát články v termínech, které jsem si určila, jisté druhy článků jsem vypustila úplně a celkově jsem byla taková zmatená. Pořád jsem se omlouvala za to, že nestíhám psát, že nemám náladu, nebo jsem si dokonce upravovala časy a dny, kdy budou články pravidelně vycházet. Bohužel jsem se ale měnila tak často, že články vycházely spíš random, než podle nějakého plánu. Až to došlo k tomu bodu, kdy jsem přestala psát úplně. Ne proto, že bych neměla dostatek času, ale proto, že jsme byla naprosto vyřízená ze všechno těch nervů, když jsem něco nevydala včas.

 A tak jsem si dala pauzu. Nejdřív jsem nad tím vůbec neuvažovala, ale postupem času mě začalo hlodat svědomí. A ne proto, že jsem přestala na malou chvíli rozvíjet svoje psaní, ale proto, že jsem si nebyla jistá, jestli je vůbec v tomto oboru dovolené dát si pauzu. Pokud totiž máte nějaké čtenáře, kteří jsou zvyjlí v určitý čas přijít na váš blog přečíst si nový článek, a vy nejednou přestanete vydávat, postupem času přestanou váš blog kontrolovat. 

 I proto jsem měla tendenci se k tomu vrátit. Naštěstí ale převládl rozum nad strachem a já si nechala dlouhou odmlku. Nebudu se tady, a ani nechci omlouvat za to, že jsem nic nepsala. Věděla jsem, že je to něco, co potřebuji a až přijde čas k tomu se vrátím, ucítím to. A měla jsem pravdu. Teď, celá natěšená, jak když píšu svůj první článek a nemůžu se dočkat, až ho vydám. 

 Díky té mojí menší pauze jsem si ale uvědomila, co dělat chci, a co ne. Něco, co už jsem před časem psala a mrzí mě, že jsem s tím přestala jsou shrnutí měsíce. K tomuto typu článků bych se ráda vrátila, a to hned ze třech důvodů. Za prvé vím, že samo takové články ráda čtu a podle statistik to byly velmi dobře hodnocené články, za druhé, protože je to přeci jenom méně psaní, nejsou to žádné slohovky, a tak se nemůžu vymlouvat na čas a budu mít aspoň nějaký tlak k tomu, abych to opravdu vydala, a za třetí, je to nejlepší ohlédnutí,, které budu mít v budoucnosti. Budu si k tomu moct za pár měsíců až let sednout a vzpomínat, co všechno jsem zažila, protože co si budeme, po nějaké době na to všechno člověk zapomene a zbudou mu jen mlhavé vzpomínky.

 

 Další věc, která mě strašně baví a ráda v ní budu pokračovat jsou podcasty. V září to bude skoro rok od toho, co jsem vydala svůj první a pořád mě to neomrzelo. Pokud tento článek také čtete v den jeho vydání, právě vyšel 15. díl se speciálním hostem, tak si ho honem běžte poslechnout.

 A polední věc, co si chci ponechat, je ta radost, při které články píši. Protože již ze zkušenosti mohu říct, že jakmile odejde radost a zbude jenom stres z toho, že nestíhám psát v termínech, nevzejde z toho nic dobrého.  

 Pro dnešek to tedy bude vše, mějte se krásně a já se na vás budu těšit u dalšího článku nebo podcastu.

 Xoxo Clara (btw, psát tento pozdrav mi fakt strašně chybělo!)

 Xoxo Clara 😍

 Krásný den všem,

 dnes si místo klasického článku dáme po dlouhé době takovou galerii fotografií. Máme totiž již třetím týdnem nového pejska. No, spíš fenku. A je tak neskutečně roztomilá, že jsem se rozhodla podělit se s vámi aspoň o trochu té roztomilosti. 

 Jak jsem se vůbec dostali k tomu, že budeme mít psa, co to bude za rasu, jak se bude jmenovat, a tak dále, vám povím ve speciálním podcastu, protože je těch informací tolik, že by so to do jednoho článku skoro ani "nevešlo". Jelikož ale vím, že je ještě spousta lidí, co neposlouchá, nebo nechce poslouchat můj podcast, o ty základní informace se podělím i tady. 

 Máme tedy fenku australského ovčáka. Jmenuje se Happy, a musím říct, že to jméno zatím odpovídá i charakteru. Je neskutečně inteligentní, každý povel pochopí do pár minut, takž již už nějakou tu řádku umí. Je to takový malý ďábel, takže focení s ní je celkem složité, ale přesto se mi podařilo nějaké ty fotky vyfotit. Doufám, že se vám budou líbit, a že si poslechnete podcast, kde vám o ní povím víc!

Krásný dobrý den, nebo spíš večer, všem,

Když jsem si "hledala" typy článků, které vycházejí na internetu, když má někdo 18. narozeniny, vyskakovalo tam na mě takové to: 18 věcí, co jsem se naučila za 18 let, co mě naučil život, atd... Ono by možná ani nebyl takový problém si sednout a nějakých random 18 věcí sepsat, jenomže jsem to prostě necítila. Nepřipadalo mi to dost osobní. Proto jsem se rozhodla, že to vezmu spíš jako takový souhrn a poděkování svým blízkým.

Musím uznat, že těch 18 let, co už jsem na světě, jsem podle mě strávila skvěle. Někdo by mohl říct, že když jsem nevymetala párty a nevracela se domů nad ránem, ani si nikdy (zatím) nenašla přítele, jsem se neměla dobře. Opak je ale pravdou. Měla jsem, a stále mám, milující rodinu, která tu, i přes všechny ty hádky a občasné neporozumění, se mnou byla a vždy mě podpořila. Kromě rodiny jsem ale měla a mám i, sice pár, ale skvělých přátel, které, na rozdíl od těch ostatních, zaručeně ještě dlouho vydrží. Tedy alespoň v to doufám 😂

Také jsem zažila několik skvělých cest po různých místech světa, z čehož moje dva nejoblíbenější výlety jsou Londýn 2018, kdy jsem se poprvé podívala do svého ze všech nejoblíbenějšího města, a pak Bournemouth, kde jsem strávila dva týdny minulého roku na jazykovém kurzu. Právě tam jsem potkala skvělé přátele a zažila spoooostu věcí.

 Co se týče toho věku, toho "milníku", díky kterému vstupuju do světa dospělých, tak si jako dospělá upřímně vůbec nepřipadám. Podle mě jsem se vždy chovala trochu dospěleji, proto na sobě nepozoruji žádnou extrémní změnu. Co ale hodně naznačuje dospělost, a u čeho si vždy říkám: "Holka, tak tohle už je vážný," je autoškola. Když sedím za volantem, a mám najednou nehorázně velkou zodpovědnost, připadám si úplně jinak. A proto přeci jenom z tohohle klábosení vyjde nějaká ta moudrost. Dospělost, je závazek na celý zbytek života. Všichni, co překročí tento milník, se už najednou nemůžou schovávat za rodiče, když něco provedou. Musí nést odpovědnost. A to si bere své. Zároveň ale dospělost dává určitou dávku svobody, které je nutno si vážit, ale zároveň ji nepřeceňovat.

 Na závěr bych ještě chtěla dodat takové malé poděkování rodičům, protože bez nich bych tu nebyla. Takže vám děkuju a mám vás ráda!!! 😍❤

 Vím, že byl tento článek trochu zmastený, bohužel jsem nedokázala nějak smysluplně vyjádřit moje pocity. A pokud někdo v blízké budoucnosti, nebo minulosti třeba také oslavil narozeniny, upříměn mu gratuluju a přeju, aby si svůj den náramně užil! ❤

 Dnes to tady již ukončím a za dva týdny se tu budu těšit už se článkem, který bude mít nějakou hlavu a patu! ❤

 Xoxo Clara

 Krásný dobrý den všem,

  tak je  to tu. Sobota, po čtrnácti dnech, a já článek píši zase na poslední chvíli. A není to tím, že mě nebaví psát. Mám takový dojem, že velký vliv na to má karanténa a učení z domova. Od pondělí do pátku, a někdy i víkend, trávím koukáním do počítače, mobilu a sešitu. Někdy mě z toho tak strašně bolí oči, že nedávám už ani ten spánek. Každopádně, teď jsem tady, naladěná na napsaní tohoto článku, na který se těším už delší dobu. Nebudu to tedy protahovat a pustím se rovnou na to.

 Jak už jste poznali z názvu, dnes bych se tu chtěla věnovat tomu, proč já osobně nemažu svoje staré výplody, a proč proti tomu tak nějak celkově bojuju. Jednou za čas na mě totiž doléhá jedna otázka z okolí. Když se totiž zmíním o tom, jaký jsem udělala pokrok, řekněme třeba v podcastech, a že ty staré, první podcasty jsou docela zlo, občas padne otázka, proč je tedy nesmažu. Moje odpověď se ale vždycky skládá ze zavrtění hlavy a otázky: Proč bych to dělala?

 Vezměte si to takto. Je nějaký vědec, který zkoumá nějakou teorii, nebo vytváří lék. Mnoho jeho pokusů je nezdařilých, až se to jednou povede. Než ale stihne svoje zjištění někomu předat, stane se mu nehoda a zemře. Zůstanou po něm ale stopy jeho výzkumu. Cesty, které vedly k nezdaru, cesta, která se zdařila. Jenom díky všem těmto cestám a možnostem lidé zjistí, čeho se v budoucnu vyvarovat, jaké chyby neopakovat. Představte si ale situaci, kdy by za sebou vědec všechny nezdařilé pokusy vymazal, a nechal jenom to konečné dílo, ke kterému by nevedl návod. Jak by lidé věděli, co mají a co nemají dělat?

 Toto je samozřejmě dost přehnaný případ, a nechci aby to vyznělo tak, že se přirovnávám k vědci, to vůbec ne. Spíš jsem tím chtěla poukázat na jádro problému. Když se vrátíme zpět k dnešní době a zaměříme se specificky na influencery. Řekněme, že je firma, která se rozhodla, že do své kampaně, nebo čistě jenom pro recenzní článek, vybere nějakou blogerku. Prochází si jednotlivé blogy, a čte si články. Často si kromě momentálních článků čte i ty starší, nebo aspoň já s tím mám osobně zkušenost. Když tam vidí nějaký posun od té doby, kdy blogerka začínala, ví, že v ní je potenciál na to rozvíjet se dál a dál. Když ale vidí články, které jsou od prvního do posledního článku na té samé úrovni? Pro někoho zrovna toto může být atraktivní, pro mě osobně to má fádní dojem. Pokud se někdo za celou tu dobu absolutně nezlepšil, nemám tam tu vidinu do budoucnosti. 

 Tento případ nastává hodně často právě v době, kdy se někdo rozhodne mazat články, které napsal před několika lety. Ty články, kde je pár gramatických chyb, a kde není úplně v pořádku slovosled. Vím moc dobře, že v tu chvíli, kdy se na to ty lidé, co to napsali, po pár letech podívají, stydí se za to. Mají pocit, že to musí okamžitě odstranit, nebo se z toho hanbou propadnou. Věřte mi, znám ten pocit. Ale v tom je právě ten vtip. Když se podíváme na to, co jsme psali dřív, a co teď, a podotýkám, že se to nemusí týkat jenom psaní, nás pohání dál. Upřímně pro mě je to opravdu ten největší hnací pohon. Díky "hrůzám", které jsem před pár lety vytvořila, viz moje příběhy na wattpadu, získávám sebevědomí. Protože místo těch gramatických chyb, tam vidím i neuvěřitelný posun. A také to, že je ještě stále co zlepšovat. 

 Za mě je tohle ta nejlepší motivace pro to, abych psala dál, abych se ještě více zlepšovala. Protože kdybych chtěla všechno mít hned na 100%, po pár dnech by mě to asi přestalo bavit. 

 Doufám, že jste si z tohoto článku něco odnesli, a pokud třeba také píšete, nebo vytváříte cokoli jiného, budu ráda, když mi napíšete, jak to máte vy. Zda souhlasíte se mnou, nebo je pro vás estetika number 1  😉

TEĎ SE PŘIPRAVTE NA ZMĚŤ UKÁZEK ZE STARÝCH ČLÁNKŮ A PŘÍBĚHŮ NA WATTPADU. ASI NEPOZNÁTE CO JE NOVÁ FOTKA, ALE TO NEVADÍ, HLAVNÍ JE TEN OBSAH:! 😘😁

______________________________________________________________________________________________________________________________

 Pokud se vám líbil článek a úryvky z mých článků a příběhů na wattpadu, za pár dní se můžete těšit na novou epizodu podcastu, kde na toto téma budu navazovat a pustím vám nějaké staré a velmi zábavné a trapné úryvky z mých prvních epizod, budu se na vás těšit!

 Xoxo Clara

 Kromě seriálů jsem si v poslední době docela dost oblíbila i poslouchání podcastů, a tak jsem tu hned s 8 tipy, které rozhodně stojí za to si poslechnout. Tímto Vám také děkuji, že posloucháte i ten můj podcast, a že vás baví! DĚKUJU! ❤