Clara's memories

Krásný dobrý den vám všem,

jsem tu s novým rozhovorem, tentokrát velmi speciálním. Není totiž s blogerem, ale s českou spisovatelkou Lenou Valenovou, se kterou jsem před časem, je to asi necelý rok navázala spolupráci a podílela se na její nové knížce Cool Girl!. Optala jsem se jí, zda by se mnou nebyla ochotná udělat rozhovor a na souhlasila, takže tady ho máte! Snad si ho užijete. 😀

Proč si se stala spisovatelkou? Byl to tvůj dětský sen, nebo jsi k tomu došla až časem?

Co si pamatuju, vždycky jsem chtěla být spisovatelkou. Už jako malá jsem si vymýšlela příběhy a jen co jsem se naučila psát, začala jsem si je i zaznamenávat. Dodnes mám schované básničky a krátké příběhy z doby, kdy mi bylo sedm, osm let.

Co tě přimělo napsat svoji úplně první knihu?

Naštvala jsem se. Sama na sebe. Poté, co jsem už po několikáté odložila dočtenou knihu s pocitem, že měl příběh skončit jinak, postavy udělat jiná rozhodnutí a vůbec…, následovalo klasické: Když jsi tak chytrá, tak proč nenapíšeš nějakou knihu sama? A bylo to. Bydlela jsem tehdy v Londýně a po práci a ve volných chvílích jsem chodila do kaváren u řeky Temže s výhledem na Big Ben, četla si, přemítala nad vším možným a srkala u toho kapučíno. Po jednom takovém kavárenském návratu domů jsem usedla k počítači, otevřela novou stránkou Wordu a začala psát příběh, který mi ležel v hlavě už od středoškolských let. O pět let později jsem držela v ruce všechny čtyři díly Moře nálezů a ztrát, které letos doplnila pátá kniha – Cool Girl!.

Ten pocit znám. Snad mě také někdy přiměje sednout si a napsat tu moji vysněnou knihu. Obdivuju tě, že jsi u toho psaní vydržela, já jsme kolikrát něco rozepsala, ale pak už nevěděla jak dál, a tak jsem to nechala být.

Jak jsi se psaním začínala?

Psaní příběhů mě bavilo odjakživa. I když čeština zrovna nepatřila mezi moje oblíbené předměty a ze slohových prací jsem měla málokdy jedničku. Než jsem se pustila do rukopisu Náhodných lhářů, neměla jsem se psaním příběhů v takovém rozsahu absolutně žádné zkušenosti. Nikdy jsem psaní nestudovala, ani nečetla žádnou příručku o tom, jak napsat knihu. Byla to pro mě jedna velká neznámá. Strašně moc jsem ale chtěla příběh Eleny a Michaela sepsat a dát mu knižní podobu.

Jak získáváš inspiraci na knihy? A jak tě napadlo vytvořit interaktivní knihu jako je Cool Girl!?

Příběhy jako takové mě napadají sami od sebe. V jednotlivých scénách se pak odrážejí situace, které zažívám, problémy, se kterými se potýkám i místa, která navštěvuji. Díky mojí lásce k cestování je to o to jednodušší. New York je pak samostatnou kapitolou... :) K napsání právě vydané Cool Girl! mě navíc inspirovala i vlastní středoškolská léta, období dospívání a hledání sama sebe. Stejně jako Tina, Marta a Anet, i já jsem se dříve věnovala společenským tancům, závodně běhala a chodila do hudební školy.

A proč interaktivní kniha? Ráda prožívám knižní příběhy společně s jejich hrdiny. Chtěla jsem proto vytvořit příběh, na kterém by se mohli podílet z části i samotní čtenáři. Aby nebyli jen jeho pozorovateli, ale přímo jeho součástí.

Mě ten nápad upřímně úplně nadchnul, protože když někdo bude třeba kvůli konci v knize, může se „udělat“ ten „vlastní“ konec.

Máš nějaký spisovatelský (nebo jakýkoliv) vzor?

Neřekla bych přímo spisovatelský vzor. Mám samozřejmě své oblíbené autory, ale při samotném psaní se snažím jít svou vlastní cestou. Nesnažím se kopírovat žádné zavedené postupy. Ráda při psaní experimentuji a vymýšlím si vlastní koncepty. Asi bych ani nedokázala psát podle nějaké šablony, nebo předem zadaného tématu. Právě ta možnost dělat si věci po svém, mě na psaní baví asi nejvíc.

S tím souhlasím, psaním se tvoří úplně nový svět plný možností.

Máš nějakou radu pro lidi, kteří se snaží napsat svoji prvotinu?

Hlavně to nevzdávat! Určitě si také hned na začátku ujasněte, proč píšete a co tím chcete dokázat. Jinak se po počátečním nadšení budete jen těžko nutit k proseděným hodinám u počítače. Je třeba si ze psaní udělat návyk a také počítat s tím, že text budete ještě mnohokrát přepisovat. Nikdy byste proto neměli považovat první verzi za tu konečnou. Psaní knihy je opravdu dlouhý krkolomný proces. Bez jasné motivace, cíle a vytrvalosti hrozí, že skončíte někde v půli a váš rukopis nikdy neopustí pomyslný šuplík.

Máš ve svém okolí podporu ohledně psaní knížek?

Určitě. Tou největší podporou je můj muž, který je sám velký knihomol, zároveň i skvěle píše. :) Byl to také on, kdo věděl jako první o mém úmyslu napsat a vydat knihu. Mám samozřejmě ohromnou radost, že se z mých knížek těší i moje okolí, i když nejsou přímo cílovými čtenáři.

Co je tvůj největší sen?

Tak to je překvapivě těžká otázka. Mám totiž spoustu snů, které se týkají různých oblastí života. Těžko bych asi vybírala jen ten nej. Ten aktuální, spisovatelský je vydávat alespoň jednu knihu ročně. A takovým tím vzdáleným snem mimo realitu, je vidět postavy z mých knih oživnout na filmovém plátnu. Jsem si jistá, že by to potěšilo mnohé čtenářky série Moře nálezů a ztrát. :)

V tom filmu tě plně podporuji. Podle mě to je úplně to nejkrásnější, co se může spisovateli stát, že se rozhodnou jeho knihu natočit! Doufám, že se ti to někdy povede.

Jak jsi vydržela napsat knížku na pokračování? Přesně na 4 díly. Nedocházela ti inspirace?

Inspirace rozhodně nedocházela, spíš naopak. Když jsem začala psát první knihu, neplánovala jsem přímo knižní sérii. To, že budu muset příběh rozdělit do víc knih, přišlo zcela přirozeně při psaní prvního dílu s tím, že jsem si od samého začátku stanovila osnovy, co se v kterém díle stane, jak se děj a postavy v jednotlivých knihách posunou atd. Věděla jsem dopředu i to, jak který díl začne a skončí. Těšila jsem se pak už jen na to, jak budu jednotlivé linky spojovat dohromady. Miluju ten příběh a jeho postavy, a proto i samotné psaní mě nesmírně bavilo. Nikdy jsem tak neusedala k počítači s pocitem, že musím něco napsat, nebo že musím vymyslet, jak to bude pokračovat. Zápletky, rozhovory a potyčky mezi postavami, stejně tak jako doprovodné náměty mě napadaly průběžně během dne a já se pokaždé těšila, až zase přidám další díl do skládačky.

Jaký máš názor na Pointu?

Myslím, že Pointa je skvělou alternativou pro české autory, která spojuje výhody samonákladu se zázemím klasického nakladatelství. Moje očekávání a představy, se kterými jsem do projektu šla, byly rozhodně naplněny. Byla to pro mě zároveň i neocenitelná škola po té profesní stránce. Jako autor nejsem odborníkem na všechno, a proto byla pro mě důležitá i profesionální podpora, jak přímo z týmu Pointy, tak hodnotné informace a kontakty, které najdete na jejich portálu. Výroba knihy není záležitostí dvou lidí, ale hned celého týmu různých profesí a tady máte vše, co k tomu potřebujete na jednom místě. Našla jsem si tam i skvělé kolegy, kteří mi pomohli dotáhnout moji představu do konečné podoby a když jsem potřebovala s něčím poradit, nebo vyřešit nenadálý problém, bylo se na koho obrátit. Prostě nebyla jsem na to sama. Právě tohle asi považuji za největší přidanou hodnotu Pointy. Mohu ji doporučit jak začínajícím autorům, kteří se teprve seznamují s procesem vydávání knih, tak již těm zavedeným, pro které Pointa může znamenat větší flexibilitu, a především absolutní kontrolu nad výslednou knihou.

Ano, s tím naprosto souhlasím. Pointa je v tomhle, alespoň na českém trhu, naprosto výjimečná a podle mě velmi dobrá firma.

Jak bys ohodnotila naší spolupráci?

Bylo to poprvé, co jsem využila služeb Beta čtenářů a z mojí strany to byla rozhodně příjemná, a hlavně hodnotná spolupráce. :)

I já jsem moc vděčná za tuto spolupráci, hodně mi toho dala a doufám, že podobných spoluprácí se ještě pár objeví!

Knihu si můžete koupit ZDE nebo v knihkupectví.

Také doufám, že se vám článek líbil a chci se zeptat, zda jste někdy někdo měl třeba podobnou zkušenost jako já, nebo jako Lena. Jinak, si užijte krásný zbytek týdne!

Xoxo Clara

No komentářů

Krásný dobrý den vám všem,

jsem tady opět po měsíci s celkovým shrnutím. Tentokrát za říjen. Tak snad si to užijete.

Abych byla upřímná, říjen se nesl ve znamení praxí. Vlastně od 7. října do 25. jsem nedělala nic jiného, než chodila do školky, psala přípravy a deníky a spala. Právě i proto jsem na svém facebooku oznámila, že články budou tento měsíc místo v pátek vycházet v sobotu. A často jsem i s tímto termínem nebyla za dobře. Dneska se snad ale všechno povede a článek vyjde včas.

Kromě praxe jsem ale byla o jednom víkendu s rodinnou na výletě v lesoparku kousek za Libercem, kde to bylo moc hezké. Trošičku mě ale zklamalo, že tam neměli více vyřezávaných věcí jako toho obra. Každopádně to byla moc hezká procházka.

Pak jsem si také udělala moc pěknou procházku s naším psem, kterého jsem měla celý den na hlídání. Vyšli jsme si do lesa a jen tak se toulali loukami společně s pocitem, že aspoň chvíli nemusíme nad ničím přemýšlet, ~~i když jsem přemýšlela i tak, protože to jinak nedokážu.~~

V říjnu také nemohla chybět ani další rodinná oslava, ze které ale tentokrát není žádná fotka, jelikož jsme to nepořádali mi, ale sestřenky.

V tomto týdnu pak přišlo dýňování, taková malá oslava nastávajícího halloweenu v naší vesnici. K té příležitosti jsme si (nebo spíš mamka) udělali takovouhle krásnou dýni:

A nakonec se stal zázrak a já začala natáčet můj historicky první týdenní vlog, tak jsem zvědavá, co z toho vznikne!

BTW. Můj typ tohohle měsíce. Vánoce se blíží a s nimi i vánoční písně. A Lea Michele, jedna z mých oblíbených zpěvaček a hereček, včera vydala svoje vánoční album s krásnými verzemi vánočních písní a dokonce jednou úplně originální, kterou teda poslouchám zrovna když tohle píši, a je to snad nejhezčí vánoční píseň, kterou jsem kdy slyšela. Taková pěkně energická, rozhodně ji doporučuji a přiložím ji sem!

To by bylo pro dnešní článek asi vše, jinak, příští týden se těšte na nový VELMI VELMI VELMI speciální rozhovor. Jsem z toho úplně nadšená!!!

Xoxo Clara

2 komentářů

Krásný dobrý den všem,

jak jsem psala na své facebookové stránce, přes tento říjen budou články na blogu vycházet v sobotu a podcast vyjde pravděpodobně jenom jeden, a to z toho důvodu, že jsme přes celý říjen na praxi a na každý den si dělám několika stránkové přípravy a pak deníky, takže je toho na mě opravdu hodně. K tomu se mi teď porouchal počítač, a nemám ho ještě k dispozici, proto píši vše na úplně jiném, rodinném počítači.

Dnes bych ale nechtěla mluvit o praxi ani o počítačích, ale jak už jste se dočetli z názvu, o takové docela nové a řekla bych i stěžejní věci v mém životě. A to tedy můj podcast. Nejdříve se ale pojďme mrknout na ten podcast.

Konkrétně tu mám otázku, proč jsem s ním vlastně začala. No, ono to bylo vlastně tak jako z ničeho nic. Jistě, už nějakou dobu jsem nad ním přemýšlela, celkově nad tím, jak můj blog rozšířit. Videa jsem úplně nechtěla, protože se úplně necítím na to sednout si před kameru a mluvit. Jediný co vím, že bych chtěla občas natočit je nějaký ten vlog. Na jeden se upřímně v poměrně blízké době chystám. Ještě vám ale nemůžu říct nic víc. Takže video pro mě prozatím nepřipadalo v úvahu. Pak jsem nad tím nějakou dobu vůbec nepřemýšlela. Asi po dvou měsících mi to zase začalo vrtat hlavou.

Přemýšlela jsme nad tím, co bych tak mohla dělat, abych rozšířila své obzory, a napadl mě podcast. Byla to věc, kterou jsem poslouchala tehdy jenom od Valentýny z blogu apreschic a také jsem poslouchala podcast V oblacích. Přišla mi to jako skvělá forma, jelikož tam mluvíte, ale není vidět obraz, takže se u toho nemusíte soustředit na tu kameru, která vás neustále sleduje. Jenomže přišel problém v tom, že jsem nevěděla, jak bych ho měla nahrát, když jsem neměla žádný mikrofon. A tak šla věc s podcastem zase stranou, tentokrát asi na tři měsíce. A pak jednoho dne, jsem si řekla, že ho prostě už nahraji, ať se děje co se děje.

Hledala jsme si na Googleplay různý mikrofon aplikace, ale nic nefungovala tak, jak by mělo. Nezbylo mi tedy nic jiného, než zapnout nahrávač zvuku a zkusit ho jak na počítači, tak na mobilu. Zjistila jsme, že na počítači to nepůjde, jelikož zvuk je strašný. Ale mobil ten zvuk nahrával poměrně pěkně, a tak jsem se rozhodla, že první epizodu nahraji na něj. Ten den holky z A cup of style nahrály video Moji oblíbenci, a tak jsem se rozhodla, že i toto téma zařadím do mé první epizody. A myslím si, že to dopadlo docela dobře.

Když jsem pak měla nahranou nahrávku, začala jsme si hledat, kde bych takový podcast mohla nahrát. A našla jsem stránku/aplikaci Anchor, které nemůžu být více vděčná. Je to vlastně aplikace, do které nahrajete svůj vlastní podcast a ona ho nahraje na všechny známé i neznámé hudební stránky. Například na Spotify to bylo hned. Postupně se to začalo přidávat, a teď můj podcast najdete i na Google podcastech a Apple podcastech.

Když jsem nahrála svoji první epizodu, začala jsem přemýšlet, jak bych tu další epizodu ještě vylepšila. Konkrétně tedy ten zvuk. A vzpomněla jsem si, že moje ségra měla sluchátka s mikrofonem, které si musela pořídit kvůli nějakému programu do školy, a teď je již nevyužívá. Hned jsem tedy využila situace a hned druhý den ráno jsem od ní zkoumala, jak to vlastně funguje. Asi za tři dny došlo na to, že jsem je odpojila od jejich počítače a šla je zkusit k notebooku. Nejdříve mi to nefungovalo, protože jsem normálně mluvila a ono to nic nevydávala.´

Myslela jsem si tedy, že nefungují. Pak jsem ale přišla na to, že je to udělané tak, že zvuk z mikrofonu je slyšet v počítači při nahrávání, jelikož ten kabel přenáší ten zvuk do počítače. Což mi přijde šikovné, jelikož já většinu věcí dělám v noci a toto je dobré, že to neřve na celou místnost a je to slyšet jenom v té nahrávce.

To by tedy asi bylo vše k tomu, jak jsem se dostala k podcastům. Dám vám sem druhou epizodu. Jinak první i druhou už mlžete poslouchat na mém blogu nebo na různých podcastových aplikacích. Budu ráda, když mi napíšete, jaký na něj máte názor. Já z něho mám šálenou radost a těším se, až budu nahrávat další epizodu. Nevím sice, jak to bude s tím počítačem a taky mi většinu času zabírá ta praxe, ale aspoň jeden podcast s Hallowenskou tématikou bych chtěla nahrát.

Mějte se tedy krásně a užívejte posledních krásných dní!

Xoxo Clara

No komentářů

Krásné odpoledne,

dnes jsem ti s novým rozhovorem s Luckou z blogu moodytime.cz. Doufám, že si to užijete, a napíšete mi třeba nějaké tipy na další blogery, se kterými bych mohla udělat rozhovor! 😄

Proč jsi s blogem začala a kdy?

Psaní mě bavilo asi odjakživa, hodiny češtiny byly moje nejoblíbenější. Pak se k tomu přidala

láska k fotografii a já chtěla tyhle dvě činnosti propojit a nějak zužitkovat. Nepsat si jen pro

sebe do šuplíku a nemít fotky jen uložené v počítači, kde je nikdy nikdo neuvidí. První blog

jsem měla už někdy na základce, pořádně jsem se blogování ale začala věnovat až když jsem

byla starší. 😀

Máš nějaké vzory? Pokud ano, koho?

Je hodně lidí, které obdivuji pro to co dělají, ale nikoho konkrétního za svůj vzor nepovažuji.

Co máš na sobě nejradši?

Tahle otázka mi dala hodně zabrat. Ne protože bych na sobě neměla nic ráda, ale protože
nedovedu říci, co na sobě mám nejradši. Nechci, aby to vyznělo namyšleně nebo jako
vychloubání, ale já se mám ráda tak nějak celkově, taková, jaká jsem se vším všudy.
Vím, že to zní jako klišé a jistě, jsou věci, na kterých musím pracovat, a nejsem s nimi třeba
stoprocentně spokojená, ale vybrat něco, co bych na sobě měla nejradši mi nejde.

Rozhodně musím říct, že to určitě nezní jako klišé. Spíš jsem ráda, že existuje někdo takový, kdo se má rád a respektuje se. 😄

Jak jsi získala vztah k focení?

Chodila jsem na uměleckou základku, kde jsme každý rok jezdili na plenéry, takové umělecké
školy v přírodě. Tam jsme hodně kreslili, fotili a tvořili různá videa a prezentace. Plenéry jsem
milovala a když se na to teď koukám zpátky, je úžasné, jak moc naše škola žáky podporovala
v tvoření a kreativitě. Taky jsme se museli účastnit různých fotografických soutěží, takže jsme
fotili skoro pořád. Nejdříve jen na malý kompakt, a ta kvalita nebyla nic moc, ale hrozně mě
to bavilo. Když jsem šla na střední dostala jsem od rodičů zrcadlovku a od té doby se pro mě
focení stalo největším koníčkem.

Je to něco, co bys chtěla dělat jako svoje povolání?

Zatím neplánuji být fotograf na plný úvazek, rozhodně si ale focením chci přivydělávat. Letos
jsem začala fotit na akcích a v rámci práce v marketingové agentuře fotím produktové fotky
pro klienty. Jsem nadšená, že lásku k fotografii můžu využít právě v práci. Zároveň si teď
sestavuji portfolio, abych se mohla jako fotografka lépe prezentovat.

Co nejraději fotíš?

Nejraději fotím asi přírodu. S přítelem hodně cestujeme a často vyrážíme do lesů a hor.
Horské hřebenů se zbytky sněhu, mlha vznášející se nad údolím, slunce prosvítající mezi
kmeny stromů, člověk v nedotčené přírodě, takové fotky dělám nejraději.

Je něco, co bys na sobě chtěla změnit, ale nejde ti to?

Pokud bych něco mohla změnit, tak je to určitě to, jak se z věcí nervuju, i když třeba ani není
tolik proč. Když jdu do něčeho nového a neznámého, dovedu být pěkně vystresovaná. Určitě
v tomhle ale nejsem sama. Snažím se si věci tolik nebrat a koukat na ně s nadhledem, ale
rozhodně v tom ještě nejsem tak dobrá, jak bych chtěla.

Tak tohle mám úplně stejně! 😄

Co je tvůj největší sen?

Momentálně je mým velkým snem přestěhovat se do většího bytu, který si budu moci zařídit
podle svých představ. Přála bych si, aby v něm byl dostatek světla a měl alespoň malý
balkonek. Časem bych si opravdu přála mít chatičku někde v horách, kam se budeme moci
ukrýt na víkendy a na dovolenou a být tak blíže přírodě.

Co bys poradila začínajícím blogerům?

Nepište blog jen z důvodu, že si myslíte že to je in, pište blog, pokud máte co říct, a protože
se chcete o něco podělit. Nekvalitních blogů, které nepředávají nic nového tu je spousta.
Buďte sví a pište články co dávají smysl. A hlavně to nevzdávejte, když hned nebudete mít
vysokou návštěvnost, to chce trpělivost.

Kdybys mohla, jakou slavnou osobnost, ať již živou či mrtvou, bys chtěla poznat?

Pokud bych si někoho mohla vybrat, byli by to Peter McKinnon nebo Sorelle Amore. Oba to
jsou fotografové, ale každý s úplně jiným stylem. Doporučuji sledovat jejich práci na
Instagramu i YouTube, rozhodně to stojí za to.

Proč sis vybrala jako název blogu Moody time?

Vymýšlení názvu blogu byla velká výzva. :D Původně byl můj blog anonymní, nebyla tam
jediná fotka, kde by mě někdo mohl poznat. Tehdy jsem ani neměla přesně určené, o čem
budu psát, byl to spíš takový můj internetový zápisník myšlenek. Moody time je v překladu
něco jako náladový čas a ten název měl prostě pojmout cokoliv, co se na blog rozhodnu
přidávat. No a časem mi přirostl k srdci. ♥️

Chtěla bys tvořit i na nějaké jiné platformě, než jenom blogu? Pokud ano, na jaké?

Kromě blogu je možné mě sledovat ještě na instagramu @lucie.kre, kam dávám fotky, které
se třeba na blogu neobjevily. Určitě tam chci začít být mnohem víc aktivní, protože fotek
mám zásobu, jen jsem teď nestíhala nic moc sdílet. Plánuju také založení ještě jednoho čistě
fotografického účtu, více profesionálního. Zatím ale nemám v plánu přesouvat se nikam dál.

Jak se ti líbí tento koncept rozhovoru s blogery?

Myslím, že to je skvělý nápad a jsem moc ráda, že mohu být součástí. Vzájemná podpora a
propojení blogerů je podle mě hodně důležité. Člověk se pak cítí mnohem více součástí
nějaké komunity, kam si může jít pro radu nebo pro inspiraci, namísto toho, aby jen osaměle
ťukal doma do klávesnice. Těším se na to, s kterými blogery budeš tvořit další rozhovory. ♥️

Já bych chtěla poděkovat tobě, že jsou souhlasila a účastnila se.

Doufám, že jste se v rozhovoru dozvěděli něco zajímavého! ♥️ Mějte se krásně, užívejte krásného podzima! 💛

Xoxo Clara