Clara's memories

Krásný den všem,

 vím, že už dlouho na tento článek čekáte, a teď nastal ten správný čas, abych vám o tom povyprávěla. Jak již víte, strašně dlouho jsem do Londýna chtěla, a proto to bylo jako splněný sen, kterého se nemůžete nabažit. Nemůžu u věřit, že tak dlouho jsem po tom toužila, a pak najednou tři dny uběhly jako nic a já jsem už víc jak měsíc zase doma. Ale co nejdřív se tam hodlám vrátit. Ne nadarmo je to totiž moje nejoblíbenější město.



  Pokud jste tam někdo byl, určitě jste pochytili tu úplně jinou atmosféru, která tam panuje. Tu atmosféru, která vás pohltí, a už vás nikdy nechce pustit. Několikrát od doby, co jsem se vrátila, jsem se přistihla, jak mi ta atmosféra chybí. To, jak se k sobě lidi chovají. Jak se na vás usmívají na ulici, jak jsou ochotní, když jdete nakupovat do krámu, tyo se jednoduše s Českou republikou nedá vůbec srovnat.




 Upřímně, i ten vzduch je tam úplně jiný, což je samozřejmě jasné, protože nedaleko od Londýna už je moře, ale i tak, jako by měl v sobě nasátou tu londýnskou atmosféru. Mimochodem, tento článek píši zrovna, když je naprosto totální slejvák, takže si tu tak trochu připadám jako v Londýně.



 Asi bych vám tu měla vyprávět, co všechno jsme v Londýně dělali, a taky vám to řeknu, ale asi to zařadím až do dalšího článku. Dnes bych na vás prostě jenom ráda vychrlila svoje pocity, a to, že se tam určitě chci co nejdříve vrátit.



  Možná bych vám taky měla říct, že jsem rozhodně neprocestovala  celý svět, a že na světě asi není Londýn úplně to nejlepší. To nejspíš ne. Ale z toho, co jsem zatím viděla, a co znám, je Londýn určitě to nejlepší! Možná jednou narazím na něco, do čeho se zamiluji ještě víc, ale zatím u mě Londýn vede, a myslím, že ještě dlouho bude na prvním místě mého top. Proto doufám, že se co nejdříve ukáže příležitost, jak se tam znovu podívat, a tentokrát možná i vidět BigBen! 😂

Vím, že tohle asi není styl úplně všech, ale po dlouhé době jsem si řekla, že by mohl být zase jenom takový oddechový článek, ve kterém bych vám řekla něco o mých oblíbených seriálech. Od doby, co vyšel první seriálový článek utekl už nějaký čas a mě přibilo zase pár zajímavých exemplářů, které byste si neměli nechat ujít. Tak, jdeme na to! Jinak, zde nejdete můj předchozí článek se seriály, kdyby jste chtěli ještě nějakou inspiraci.


 Jako první, a zároveň asi můj nejoblíbenější z těchto seriálů, o kterých vám tu dnes budu říkat, je REIGN, v překladu Království. Možná vás ten název úplně nezaujme, ale když jsem si toho názvu jednou všimla já, musím uznat, že jsem ho nějak nemohla vypudit z hlavy. Na prví díl jsem se pokoušela koukat už asi před rokem, ale koukala jsem prvním pár minut a nijak mě to neuchvátilo, tak jsem to nechala uležet. Před asi měsícem, možná dvěma, jsem si na něj znova vzpomněla a zkusila to ještě jednou. A panebože, to byl tak nádherný seriál.

 Abych vás trochu uvedla do děje, je to vlastně takový historický, romantický, tajemný a životopisný seriál do hromady. Vypráví o Marii Stuartovně, královně skotské, a panebože ( to slovo dneska píši již po druhé)! Ten seriál jsem si opravdu zamilovala. Příběh začíná, když je Marii nějakých čtrnáct let a vrací se na francouzský dvůr, aby se uskutečnil sňatek s budoucím králem Františkem. Řeknu, že na začátku možná, ale opravdu jen možná nebudete mít Františka zrovna rádi, ale pak se do něj zamilujete. Jako fakt. A řeknu vám, až se to stane, už nikdy se ho nezbavíte! František je prostě navždy v našich srdíčkách!!!

 Každopádně, příběh vypráví o jejím životě přesně tak, jak to je podle dějin, takže pokud někdo zná historii Marie, už ví, jak to dopadne, ale i tak si myslím, že je to jeden z nejkvalitnějších seriálů, co jsem kdy viděla.

 A jestli jsem vás do teď nepřesvědčila, ukážu vám obrázky herců, kteří v něm hrají, protože pokud vás nebaví příběh, už jen kvůli tomu, jak například František, nebo Bash vypadají, bych se na seriál koukala, i kdyby mě nebavil. Přidám také trailer!

MARIE A FRANTIŠEK / MARY AND FRANCIS

SEBASTIAN A KENNA

Tento článek nebude asi úplně pro všechny. Chtěl abych ho věnovat všem lidem, kteří jsou vyděšení sami ze sebe. Kteří si myslí, že nestojí za nic. Kteří věřím pomluvám na jejich osobu. A chtěla bych jim říct, že ať už o nich říkají cokoliv, není to pravda.

 napadlo mě, že jsem vám ještě nevyprávěla tuto historku, kterou mám z deváté třídy na základní škole. Tak snad se u ní zasmějete, i když si možná budete říkat, jací jsme to s kamarádkou byly a stále jsme blázni.

 Bylo pololetí deváté třídy a naše třídní nám ve třídě oznámila, že jeden učitel na škole pořádá čtenářský klub. Nejdříve jsme nevěděli, jestli se máme přihlásit, ale nakonec jsme to udělaly. No, pak jsme zjistily, že to byla obrovská chyba.

  So... Přišli jsem na první "hodinu" a říkali jsem si, jo, hele, to bylo super. Takhle to šlo pár schůzek. Jenomže po několika týdnech nás to přestalo bavit. Bylo to hrozný. Furt se tam omílalo to samé dokola, i když se mluvilo o jiné knížce. Pak už jsme si říkali, ježiši, jak dlouho ještě bude mluvit? Už zmlkni... Asi tak. Bylo to hrozné, a hlavně pořádně nudné.

 A tak jsem tam s kamarádkou přestaly chodit. Nejdříve to bylo všem jedno. Jenomže když jsme tam nechodily asi měsíc, bylo to každý čtvrtek v týdnu, tak jim to přišlo divný a začali se po nás ve škole shánět. No a to bychom nebyly my, kdyby nás nenapadlo se předtím učitelem schovávat, že? No, trapas jak Brno a Praha dohromady.


 Takhle to probíhalo asi dva měsíce, až jsme jednou chtě nechtě s tím učitelem mluvit museli. Ptal se nás proč už tam nechodíme a tak. No, nějak jsme se vymluvily, ale zjistili jsem, že jelikož jsme se k tomu jednou upsali, musíme tam chodit až do konce roku. No, upřímně, já se tam ještě jednou objevila, ale ta moje nejlepší kamarádka ne. Řekla, že na to prdí a bylo.

 Takže, závěr z toho plyne, že i když byl ten kroužek katastrofa, a zadělali jsme si na pořádný trapas, doteď máme záchvaty smíchu z toho, jak jsme se ve škole schovávali na WC, utíkali "nenápadně" chodbou a házeli držky na schodech. To jsou prostě nezapomenutelné zážitky. Takže podle mě v tomto případě rozhodně platí to, že všechno zlí je pro něco dobrý.

 Snad jste si tento článek užili, a budete se těšit na další. Mimochodem, jsme nemocná, takže nemám tušení, kdy vyjde další článek, ale snad co nejdříve!

 Xoxo Clara 😍

   Krásný den, večer, kdykoli čtete tento článek,

 dnes se Vám hlásím po dlouhé době zase se storytimem, protože jsem si říkala, že už jsem vám velmi dlouho nevyprávěla žádný můj trapný příběh, a zrovna nedávno, když jsme měli přehrávky, jsem se tak trochu ztrapnil před celou "komisí", což myslím stojí za vyprávění.

 Takže, stalo se to 17. ledna, kdy, jak už jsem zmínila, jsme měli přehrávky. Začínat jsme měli kolem jedenácti, a tak jsme přesně v jedenáct seděli v kongresovém sále u nás ve škole, a odpočítávali minuty, kdy přijdeme na řadu, abychom to měli už hotové.

 Moje první ztrapnění přišlo, když jsme si šla vylosovat, z čeho mě budou zkoušet. Dva týdny před zkouškami, jsme dostali papír, kam jsme si měli zapsat co budeme na přehrávkách hrát. To já Klára samozřejmě nebyla schopná pochopit, že, a zapsala jsem si tam jenom stupnici G-Dur a Beethovena.


 Jenomže jsme si tam měli zapsat i písničky na klavír a na kytaru. A co jsem neudělala? Prostě jsem to tam nenapsala. Takže když mi učitelka chtěla zakroužkovat, co jsem si vylosovala, ejhle, první problém na světě. Musím přiznat, že na mě komise koukala jako na naprostého debila.

 No, nakonec se to vyřešilo a já mohla hrát. Jenomže co se nestalo... Na potítku (místo, kde si skladbu zkusíš, než jdeš na věc) jsem si připravila noty na dvě hromádky: POTŘEBNÝ - NEPOTŘEBNÝ. 

 A co se nestalo, sebou jsem si samozřejmě vzala to NEPOTŘEBNÝ, že? Teď nastala otázka, jestli to mám nechat plavat a hrát z paměti a riskovat, nebo se přiznat a pro noty si dojít. Vybrala jsem si to druhé samozřejmě. Takže to byla druhá kapka.

 No a nakonec, když jsem se představovala, jsem u Beethovena řekla normálně německy Walzer místo valčík, a za to jsem dostala poměrně sprda 😂 A to byla třetí kapka.

 Ale světe div se, zkoušku jsem bez jediný chybičky úspěšně složila a získala tak za 1!

 Takže ponaučen zní: i když se něco nemusí vydařit, neztrácejte naději a běžte dál, ono se to podaří.

 Jinak, vím, že to byl trochu kratší článek, ale co nadělám, nebyla to zas tak dlouhá příhoda 😄

 Mějte se pěkně a ahoj u dalšího článku.

 Xoxo Clara

   Krásný večer všem,
 už dlouho bych vám chtěla napsat o tom, co a kdo mě inspiruje. Musím vám říct, že jsem nikdy  neměla nijaké potíže s tím, abych si třeba ve vteřině představila, kdo mě inspiruje, protože byla, je s bude to pro mě taková věc, která mi přijde naprosto samozřejmá. Asi si říkáte, proč vám to teď tady říkám, protože jistě máte taky svoji jasnou inspiraci a stojíte si za tím. A já vám věřím. Ale věřte i mě, znám takové lidi, co se jen tak bloumají životem, nevědí, co by měli vlastně vůbec dělat a nemají ani ponětí, kdo by pro ně mohl být případnou inspirací. Prostě se nemají po čem hnát, ale jim to nevadí. Aspoň většině ne. Ale já jsem jiná. Já potřebuji mít někoho, kdo mi bude předávat inspiraci, potřebuji nějaký cíl, za který bych se mohla postavit. Jak to máte vy?

 Těch lidí, kteří mě inspirují je nespočetně. Samozřejmě moje rodina, přátelé a pak známé osobnosti. O těch bych tu také chtěla mluvit.

 Například bychom mohli začít s mojí inspirací ohledně blogování. Tou největší je samozřejmě Dominika z blogu Dblog. Najdete ji zde. Musím vám o ní něco povědět. Je to opravdu ta nejvíce inspirující blogerka, kterou znám. Je strašně milá, řekla bych že v některých situacích se mi i podobá. Třeba její instagram mi opravdu hodně pomáhá v reálném životě. Její instastory mě vždycky rozesmějí a pokaždé mi zlepší náladu. Takže, určitě jí sledujte a napište mi, kdo jí případně taky sleduje. Každopádně, tahle holka je pro mě mega velkou inspirací, a i když jí neznám osobně, věřím, je je strašně milá a sympatická. Dokonce mi odpověděla na všechny odpovědi na její instastory a tak, za což jí moc děkuji a taky jí za to obdivuji, protože pročítat všechny ty zprávy, které jí určitě denně chodí není jen tak.


 Koukněte se také na její youtube kanál, ten najdete zde. Její vlogy jsou just amazing!

   To by bylo asi vše ohledně blogové inspirace, samozřejmě, je tu pár dalším blogů, které sleduji, ale ne tak intenzivně jako Domču, a nejsou pro mě tak velkou inspirací. So, thank you Dom!

 Teď bych chtěla přejít k mé hudební a vlastně i životní inspirací, kterou se pro mě před pár lety stala Perrie Edwards. Určitě jí znáte. Je to zpěvačka z Little mix a já jí prostě miluju! Né jako romanticky 😂, ale jako osobu, která mi přinesla do života to, co přinesla, a já jsem jí za to neuvěřitelně šťastná. Nedokážu ani pořádně popsat, co pro mě všechno znamená. Je to moje hudební inspirace, protože její hlas je ten nejlepší, jaký jsem kdy slyšela (pokud jste ji ještě neslyšeli, jako bysto nežili), je to moje lifestyle inspirace, protože její chování, to jak se chová k fanouškům, to jak se chová ke svým kamarádů a ke své rodině (samozřejmě, nemohu to potvrdit, protože ji neznám osobně, ale z videí to dává dost jasně najevo) a to jak se vyjadřuje. Mám strašně ráda její styl. Máme hodně podobný, takže i to je to, proč jí mám tak ráda. Mohla bych tu sedět do nekonečna a vykládat vám o tom, jak je úžasná, ale myslím, že bude stačit, když řeknu, že mě baví to, jak se chová a proto je tak součástí mého života.