Clara's memories

Krásný den všem,

asi se divíte, co se to stalo, že už je to třetí článek za sebou jako storytime, ale mám spoustu historek, které stojí za to, abyste si z nich vzali ponaučení anebo abych vám předala dobrou náladu! Takže, proč ne, že?

No, tento storytime bude opět z tanečních. Jak si jistě pamatujete, jeden storytime z tanečních už jsem psala, a najdete ho zde. Upřímně, je to jeden z mých nejoblíbenějších a podle mě nejpovedenějších článků tady, tak doufám, že pokud jste ho ještě nečetli, kouknete se na něj.

A teď už k dnešnímu příběhu. Tato událost se odehrála na předposlední, v podstatě poslední hodině, protože toto byla nácvičná hodina, a pak už byl jenom věneček. Na tuto hodinu se jela podívat moje mamka se sestrami, protože jsme nechtěly malé holky tahat na věneček, který měl být až do jedné do rána. So, jely tam se mnou a koukaly se na to, jak nacvičujeme. Myslím si, že to musela být docela sranda pozorovat, protože to jak jsme se tam různě motali a tak, no prostě švanda.

V polovině "večera" mi mamka ale řekla, že už s holkami asi pojede domů, protože ta lekce byla nekonečně dlouhá a já že přijedu autobusem, který nás vozil do tanečních. Nebránila jsem jim, protože jsem nechtěla, aby se tam holky unudily k smrti, a tak jsem řekla, že klidně můžou jet, ale co mě nenapadlo, že? Dala jsem mámě moje psaníčko, kde jsem měla veškeré doklady a MOBIL, aby mi to vzaly domů, protože jsem se s tím nechtěla tahat. Takže si to vzaly k sobě a odjeli.

My jsme pokračovali v tanci a všechno bylo v pohodě, teda, až do té doby, než skončila lekce. Pak mi to jaksi došlo! Na to abych jela autobusem, potřebuji doklad z tanečních, že mám ten autobus zaplacený, což jsem měla, nebo v případě, že ten doklad nemám, zaplatit asi 70 korun. No jo, jenže to je ten problém, že? Kartičku i peníze jsem měla v kabelce, a mobil, kterým bych kontaktovala rodiče, kteří by pro mě museli dojet, jsem jaksi taky neměla.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Začala jsem děsně panikařit. Pobíhala jsem po budově a sháněla kamarádky, jestli by mi nemohli půjčit peníze. Bohužel mi je nikdo nepůjčil. Od jedné kamarádky jsem se ale dozvěděla, že moje spolužačka jede autem, takže jsem jí začala všude shánět. Když jsem jí našla, řekla mi, že se nejdřív musí zeptat rodičů, protože nevěděla, jestli budou mít v autě místo. Takže jsem šla s ní, a modlila se, aby ho měli, jinak bych opravdu neměla tušení, co mám dělat.

Naštěstí pro mě, místo opravdu měli a já jsem tak byla zachráněna. Chtěla bych ještě jednou poděkovat, že mě tenkrát odvezli, a dokonce mě hodili až domů, protože kdyby to místo neměli, ještě teď možná tvrdnu někde bůhví kde. Takže děkuji!

Tak, to byl můj další příběh z tanečních, tak doufám, že se líbil.

Jinak, dávejte si pozor na chřipku, já už jsem třetí týden doma, teď zrovna se láduji antibiotiky a doufám, že už KONEČNĚ to přejde. Kromě toho letím příští týden do toho Londýna, a už se strašně moc těším! Takže, očekávejte určitě článek, ale ještě před tím sledujte můj instagram, protože tam budu přidávat nějaké fotky a instastory. Můj ig najdete tady.

Mějte se krásně a vyhýbejte se mrazům!

Xoxo Clara 😍

No komentářů

Krásný dobrý den všem,

napadlo mě, že jsem vám ještě nevyprávěla tuto historku, kterou mám z deváté třídy na základní škole. Tak snad se u ní zasmějete, i když si možná budete říkat, jací jsme to s kamarádkou byly a stále jsme blázni.

Bylo pololetí deváté třídy a naše třídní nám ve třídě oznámila, že jeden učitel na škole pořádá čtenářský klub. Nejdříve jsme nevěděli, jestli se máme přihlásit, ale nakonec jsme to udělaly. No, pak jsme zjistily, že to byla obrovská chyba.

So... Přišli jsem na první "hodinu" a říkali jsem si, jo, hele, to bylo super. Takhle to šlo pár schůzek. Jenomže po několika týdnech nás to přestalo bavit. Bylo to hrozný. Furt se tam omílalo to samé dokola, i když se mluvilo o jiné knížce. Pak už jsme si říkali, ježiši, jak dlouho ještě bude mluvit? Už zmlkni... Asi tak. Bylo to hrozné, a hlavně pořádně nudné.

A tak jsem tam s kamarádkou přestaly chodit. Nejdříve to bylo všem jedno. Jenomže když jsme tam nechodily asi měsíc, bylo to každý čtvrtek v týdnu, tak jim to přišlo divný a začali se po nás ve škole shánět. No a to bychom nebyly my, kdyby nás nenapadlo se předtím učitelem schovávat, že? No, trapas jak Brno a Praha dohromady.

Takhle to probíhalo asi dva měsíce, až jsme jednou chtě nechtě s tím učitelem mluvit museli. Ptal se nás proč už tam nechodíme a tak. No, nějak jsme se vymluvily, ale zjistili jsem, že jelikož jsme se k tomu jednou upsali, musíme tam chodit až do konce roku. No, upřímně, já se tam ještě jednou objevila, ale ta moje nejlepší kamarádka ne. Řekla, že na to prdí a bylo.

Takže, závěr z toho plyne, že i když byl ten kroužek katastrofa, a zadělali jsme si na pořádný trapas, doteď máme záchvaty smíchu z toho, jak jsme se ve škole schovávali na WC, utíkali "nenápadně" chodbou a házeli držky na schodech. To jsou prostě nezapomenutelné zážitky. Takže podle mě v tomto případě rozhodně platí to, že všechno zlí je pro něco dobrý.

Snad jste si tento článek užili, a budete se těšit na další. Mimochodem, jsme nemocná, takže nemám tušení, kdy vyjde další článek, ale snad co nejdříve!

Xoxo Clara 😍

No komentářů

2 komentářů

Krásný den přeji všem,

Toto téma, o kterém právě hodlám psát není úplně rozebírané téma, spíš mi přijde, že si všichni na tyto věci už tak nějak zvykly a nehodlají to ani nijak měnit. Možná, že já bych to taky měnit neměla, možná bych se také mohla přidat do stáda oveček a jít za jedním vůdcem, který určuje trendy, které jsou právě v tuto chvíli povolené a když někdo překročí jen o trochu hranici, je prakticky vyhoštěn z kolektivu. Protože právě o tom bych chtěla mluvit. Vím, že je to docela známé, že všichni jsou rádi s davem a nikdo nemá rád vybočení z řady, ale mě to tak strašně moc štve, že jsem si nemohla nechat ujít můj myšlenkový pochod, který mi teď právě šrotuje v hlavě a vymýšlí slova, které vám sem píši. No, abych vám ale nějak NELHALA, toto téma už mi vrtá hlavou několik dní, ne-li měsíců. Jenom jsem se nějak nemohla dohrabat k tomu, abych vám o tom napsala, teď ale ta příležitost přišla, a tak nelením a píšu.

Ještě před tím jsem se Vás ale chtěla zeptat, jak jdou vaše "novoroční předsevzetí", jestli tomu tak říkáte, a jestli jste s tím náhodou už nesekli. Já teda rozhodně ne, cvičení mě zase chytlo, takže si na něj s radostí vždycky udělám čas, nad knihami taky nezahálím a a cestování je každým dnem blíže, už se do Londýna nemohu dočkat 😍 co vy? Vyrážíte někam?

S rodinou jsme se byli před vánoci podívat v muzeu Járy Cimrmana a byla tam tahle úžasná rozhledna. Bohužel jak můžete z fotku poznat, jediné co jsme viděli, bylo "nic" a navíc tam strašně foukalo, takže jsem vám to ani nemohla ze shora vyfotit.

Teď už ale k našemu dnešnímu tématu. Určitě jste si všimli, že už několik vede se tu vede moda: ,,Buď budeš táhnout za jedno lano, nebo tě z té skály shodíme." Ano, tuto větu jsem právě vymyslela, a nechápu, jak jsem na ní přišla. Každopádně... Mělo to znamenat, že buď budeme všichni mít stejný styl, budeme se stejně oblékat, budeme stejně mluvit, budeme mít stejný záliby, a prostě NEBUDEME vybočovat ze stáda, nebo se o to pokusíme a upadneme u toho na zem. Což mi nejde na rozum. Vždyť každý člověk je svobodný, každý člověk má jiné záliby a HLAVNĚ, každý člověk má právo na svoje rozhodnutí, za které by je ostatní neměli soudit. Vždyť co je hezkého na tom, že budete úplně stejní jako ostatní? Já myslím, že nic, tak se nad tím prosím zamyslete...

Já tak nějak nevím, co všechno bych vám k tomu chtěla říct. Nebo, "nevím", vím toho spoustu, ale to bychom tu mohli strávit několik dní. Takže s tímto skončím a budu doufat, že si z toho někdo případně vezme nějaké ponaučení.

Xoxo Clara

4 komentářů

Krásný den všem,

rozhodla jsem sem že bych mohla shrnout všechny povinnosti, které mě teď momentálně čekají, a že bych vám o tom mohla napsat článek, protože, za prvé, mohla bych tím předat nějaké důležité informace ohledně pedagogické školy, kdyby se na ni někdo chystal, a také mě takové články opravdu baví psát.

Asi bych měla začít tím, že naše škola má ředitelské volno, a proto jdeme do školy až 8. ledna. Hned ten týden bude pro moji třídu docela zmatek, protože hodně učitelů je pryč a máme různé suplování. Taky je tento týden dost složitý pro mě jelikož do školy jdu jen do středy. Čtvrtek a pátek mě čekají doktoři. Upřímně, čtvrtek bude děsný, jelikož jdu na kožní a s největší pravděpodobností mi rozřežou patu, a což se opravdu "těším". Hned další den mám taky doktora, ale tam už mě naštěstí nečeká nic hrozného, jenom mě asi bude docela bolet ta noha, což není moc dobré, když s ní musím pořád někam cestovat, a to ani nemluvím o tom, jaká bude cesta do školy.

Když píšu příspěvek, děje se toho spousta 😅

Ale můžu do brát pozitivně aspoň v jednom ohledu. Budu mít v podstatě celí dva dny na víc na trénování na zkoušky, které mě čekají ve středu hned ten další týden Nebudu vám lhát, do teď jsem byla v pohodě, ale čím víc se to blíží, tím jsem více ve stresu. To jsem vám taky chtěla říct, pokud se budete hlásit na pedagogickou školu, tak s nervy teda rozhodně počítejte, protože upřímně, peďák je náročností podobný gymplu a je také blízko konzervatoři, takže počítejte s tím že to rozhodně není lehká škola. Ale nechci vás odrazovat, tu školu miluji, učení mě baví a hudba ještě více, ale holt, toto je "oběť", kterou musíme vykonat, abychom postoupili dále.

Tohle je jen takové provizorní piánko, jinak mám klavír, ale když není čas, musí stačit tohle. Mimochodem, dnes celí den přebíhám mezi tímhle a klavírem, takže je to docela o pusu. (píšu to v pátek, vy čtete v neděli)

Taky teď mám termín odevzdání první seminárky, tak se docela bojí, jak to dopadne.

To bude asi vše, co mě v příštích dvou týdnech čeká. Není toho zrovna málo, ale kdyby bylo, byla by to nuda, že? Dejte mi vědět, jak jste na tom vy, co vás čeká a nemine, a jak se na to připravujte 😄

Xoxo Clara