Krásný den všem. Nedávno jsem na blogerskou facebookovou skupinu dala, že bych ráda udělala nějaké rozhovory s pár blogery. Možná si někdo z vás pamatuje, že tento koncept článků jsem již dělala. To byl i jeden z důvodů, proč jsem udělala tuto nabídku.
Ozvalo se mi jich strašně moc, a tak mi nezbylo nic jiného, než někoho vybrat.😃 Prošla jsem si všechny blogy, co mě nějakým způsobem oslovily, a napsala jsem dvěma holčinám. A s jednou z nich Vám teď přináším náš rozhovor. PS: Odpovědi jsou autentické, možná jen někde trochu zkrácené.
😂
😂
První otázka, klasicky, zněla takto: Proč jsi vůbec s blogem začala?
odpověď: ,,To bylo tak, miluju muzikály a před spoustou let jsem narazila na Fantoma Opery, který mě chytil a nepustil, a na jeho pokračování. Muzikál, který se jmenuje Love Never Dies. Tenhle muzikál byl tenkrát nový a nikde nebyly žádné překlady textů, tak jsem začala překládat sama, a když jsem dopřekládala, zjistila jsem, že nemám, kam bych ty překlady dala. Tak vzniknul blog, na který dnes navazuju, i když jsem tematicky úplně jinde."
Tady musím říct, že je to podle mě velmi originální začátek a že jsem za to ráda, jelikož mi přijde, že v dnešní době si hodně lidí zakládá blog jenom kvůli slávě a vlastnímu prospěchu, a Barča to udělala vlastně proto, aby pomohla někomu jinému.
Pak jsem se zeptala na to, jestli má nějakou blogerku nebo blogerský vzor, který ráda sleduje.
odpověď: ,,Ne úplně vzor, ale jsou blogy, kam se ráda vracím, Třeba Dva zelenáči nebo odborné blogy, které se týkají mojí práce."
Dále jsem se vyptala na klasickou blogerskou otázkou: Jak reaguje okolí na to, že bloguješ?
odpověď: ,,Vlastně víc než dobře, asi mám štěstí na lidi kolem. Často čtu, že se blogerky bojí o svém blogu říct lidem kolem, že by se jim smáli... a já píšu o tom, jaký jsem jelito, a nikomu to nepřijde divný. Naopak, třeba kolegové můj blog čtou, a když zmiňuju práci, hned druhej den mám pět stížností, jak je možný, že jsem někoho nezmínila. "
Pak jsme tak trochu rozvedli debatu o tom, co si myslí o tom, že se některé blogerky bojí názorů na jejich blogy.
odpověď: ,,Hm, to je zajímavá otázka... Osobně se řídím tím, že nepíšu nic, co bych lidem kolem sebe neřekla. Pak se nemám za co stydět. Ale zase chápu, že tu může být jiná blogerka, které je třeba 14, je ještě na základce a píše o něčem, co miluje, ale co jejím spolužákům přijde divný. Sama jsem ve škole zažila lidi, kteří si našli důvod, proč někoho hejtit prostě proto, že chtěli.
Občas ale vidím i to, že bloger nebo blogerka schválně publikuje nějaký radikální názor, aby rozvířl/a vody, a pak se cítí ublíženě, když na to lidi reagují a nesouhlasí. Asi by si každý měl nejdřív zhodnotit, jestli si za danou věcí stojí, jestli ví, co to vyvolá, a jestli je to schopný ustát."
Dále mě také zajímalo, na jaké platformě bloguje, jelikož pozoruji, že se to u blogerek poměrně liší.
odpověď: ,,Na WordPressu. Začínala jsem na blog.cz a byla jsem tam roky a roky, ale tak rok, dva zpátky jsem se přesunula."
Díky tomu jsem se dostala k otázce, co si myslí o blogerech, kteří odsuzují platformu blogger a vlastně se povyšují tím, že používají Wordpress.
odpověď: ,,To fakt někdo dělá? Já nemám s Bloggerem žádnou zkušenost, tak ho nemůžu soudit. Nevím, jestli ti, kdo ho takhle hejtujou, ty zkušenosti mají. A vůbec, ať si každý bloguje tam, kde je spokojený, ne?"
S tím naprosto souhlasím!
Dále mě také zajímalo, jak dlouho už vlastně Barča bloguje a jestli ji to stále baví tak jako na začátku.
odpověď: ,,Je to už osm let. Baví, ale už na to nemám tolik času. Pro mě je blogování i taková profesní terapie. V práci taky píšu, ale pro klienty, a občas je to náročné vydržet x hodin v kuse. Tak potom doma sednu k blogu a napíšu něco za sebe tak, jak je mi to přirozené, a přijdu si, jako bych ze sebe sesypala to všechno, co jsem za ten týden nebo dva napsala."
Díky tomu mě samozřejmě zajímalo, co vlastně Barča dělá za práci.
odpověď: ,,Jsem copywriterka. Píšu texty na weby."¨
Pak jsem se zeptala, co by doporučila začínajícím blogerům, jelikož si myslím, že nejenže má osm let praxe s blogem, píše i v práci, ale také proto, že její články jsou neuvěřitelně chytlavé a člověk se jich nemůže nabažit.
odpověď: ,,Asi aby nad blogováním přemýšleli. Jednak nad tím, jestli to vážně dělají proto, že je to baví. Kdyby to bylo kvůli čemukoliv jinému, mohli by být zklamaní, protože bžiliony čtenářů a spousta spoluprací nepřijdou vždycky (a ve většině nepřijdou vůbec, ale pokud je to stejně baví, je to v pohodě). Pak nad tím, jestli to, co napsali, podávají lidem tak, aby si to chtěli přečíst.
Často článek zabijou třeba špatným formováním, celý text je jeden blok bez odstavců a nadpisů. A to člověka odradí, i kdyby byl článek dobrý. Nebo píšou jen proto, aby něco napsali. Taky aby vydrželi, i dobrý blog na svoje čtenáře chvíli čeká. A aby vždycky psali tak, aby z toho měli oni dobrý pocit – ne aby dostali nějaké pitomosti zadarmo.
Haha, teď jsem napsala asi triliardu rad, jako bych byla moudrá babka vševědka. A přitom sama vím houby s voctem.😂 "
Tady musím podotknout, že to rozhodně není pravda. (že ví jenom houby s voctem)😂
Jelikož jsem se na Barči blogu dozvěděla, že hodně cestuje, zajímalo mě, do jaké další země se chystá, popřípadě zda by v některé chtěla žít.
odpověď: ,,S tím žitím to bude jednodušší: navždycky bych nechtěla žít jinde než tady v Česku. Možná bych ještě ráda zkusila nějakou dobu žít v zahraničí, ale na život se holt vidím tady. 😃Teď jsem byla půl roku v Neapoli, před lety 4 měsíce v USA, a i když mi to dalo fůru zkušeností, vracela jsem se s tím, že jsem tu doma.
A k cestovatelským plánům: příští rok bych se chtěla podívat do Kanady, hlavně proto, že tam mám ségru. Taky mám v plánu Turecko, protože jsem se v Neapoli seznámila se slečnou z Istanbulu, a ta mě tam úplně nalákala. A pak by se mi líbilo zkusit i něco jinačího. Třeba Vietnam, nebo se sebrat a bez plánu projet třeba Gruzii. Ale to bude bůhví kdy. Teď jsem nastoupila na fulltime do práce, takže to s dovolenou bude složitější. Je to radost, bejt dospělák."
Tady mě také zajímalo, proč si na Erasmus vybrala právě Neapol.
odpověď: ,,No, v podstatě jsem si ji nevybrala, ale byla mi vybrána. Můj vedoucí mi ji doporučil, že prý tam učí jeho známý, který je odborník na téma související s mojí diplomkou. A taky pan profesor miluje Itálii, tak mi ji vychválil až do nebes. Nakonec se ukázalo, že ten neapolský profesor se tomu tématu už dávno nevěnuje a neapolská univerzita v porovnání s Masaryčkou za moc nestojí, ale jsem ráda, že jsem tam jela. Neapol je úplně jinej svět." 👍😃
Musím říct, že ji obdivuji. Vydat se na tak dlouho dobu sama studovat do jiné země. Já osobně v srpnu jedu na 14 dní na jazykový pobyt, ale to přeci jenom není zdaleka to stejné.
Pak jsem se zeptala na to, kolik má Barča vlastně koníčků, protože ji upřímně docela obdivuji v tom, jak všechno stíhá.
odpověď: ,,Já mám trošku překoníčkováno. Jezdím na koloběžce, chodím na kurzy improvizačního divadla, sem tam zajdu na horolezeckou stěnu. Teď jsem navíc dostala kytaru a snažím se na ni naučit a začala jsem si vyrábět různé věci do domácnosti, to mě hodně baví. Chtěla jsem někam vměstnat ještě italštinu a hodiny zpěvu, ale prostě to nejde. Ha, ještě swing jsem zapomněla zmínit! Chodíme s drahým na lindy hop."
Následovala otázka i na to, zda má vůbec nějaké zlozvyky.
odpověď: ,,Jojo, určitě mám. Jednak sežeru strašně moc sladkého, když se nehlídám. Jak si dám jednu sladkost, už se to se mnou veze."
Tady musím podotknout, že to mám podobně.
,,Zvlášť když jsem v nervech. Taky jsem docela fňukna a beru si věci osobně, špatně nesu kritiku. Když mi třeba klient napíše něco kritického k nějakému textu, musím se nejdřív vyvztekat a vydejchat, než odepíšu. Pak třeba uznám, že měl v něčem pravdu, ale v první chvíli reaguju hrozně ublíženě a naštvaně."😃
Musím přiznat, že jsem na tom dost podobně. Napište mi dolu do komentářů, jestli to máte stejně.
Otázka, na kterou jsem se ptala dál, zněla: Je někdo, kdo tě inspiruje?
odpověď: ,,Tady asi nedokážu říct jednoho člověka. Obecně mě obrovsky ovlivňují lidé, které mám ráda a ze kterých mám dobrý pocit. Cítím, že jsou to dobří lidé, kteří se zamýšlí nad dopadem toho, co dělají, ať už je to na druhé, nebo na sebe samotné. Myslím, že mě takhle dost ovlivnila moje kamarádka Pavla, se kterou jsem strávila půl roku v Neapoli (úplnou náhodou jsme se sešly dvě Češky v jednom bytě). Ona je obrovsky nápaditá, otevřená a dobrodružná, prostě osobnost.
Nebo další kamarádky Nicole a Kája, všechny tři jsou holky pozitivní a tak hodné jako málokdo jiný. Řekla bych, že mě inspiruje a ovlivňuje i můj přítel. Občas říkám, že on je extrémní verze mě, ale ve skutečnosti jsou věci, které má v hlavě líp srovnané než já, a já se od něj můžu učit. Třeba se tolika věcmi nestresuje, umí si úžasně užívat i největší pitominy a vždycky se chová přirozeně, nestydí se za to, jaký je, a docela kašle na to, co si o něm myslí lidi, na kterých mu nezáleží. Myslím, že se oba navzájem posouváme a učíme se jeden od druhého."
Ale potom jsem se už musela bohužel rozloučit, a tak jsem položila moji poslední klasickou otázku a to: Jak bys popsala pár slovy tento rozhovor?
odpověď: ,,Hehe, to je záludná otázka.😃Ne, dělám si legraci. Byl to fajn, příjemný rozhovor, děkuju za něj. 😃 Vlastně jsem ráda i za tuhle formu, je to takové přirozené a aspoň nejsem nervózní."
-> Abyste porozuměli, dělali jsme ho přes Messenger
Já bych samozřejmě také chtěla strašně poděkovat, protože to byla skvělá příležitost se něčemu přiučit a poznat další blogerku a skvělého člověka. Také chci ještě poděkovat speciálně Barče, že se mnou do toho šla.
Také se ještě omlouvám, že mi docela trvalo, než jsem tento článek napsala, ale mám to teď hektické ve škole. A také pro mě bylo celkem náročné to vlastně celé přepisovat, protože okopírovat to nejde.
Toto by bylo tedy pro dnešek vše, já doufám, že jste si článek užili a že už se těšíte na další rozhovor a pak také speciální článek, který pro Vás připravuji už poměrně dlouho, a myslím, že bude docela spešl. Tak jo, mějte se krásně a užívejte zbytek dne!
Xoxo Clara
