Clara's memories

 Ani nevím, jestli mám tento článek začínat mým obvyklým způsobem, a to Krásný den všem, protože bych tu dnes ráda rozebrala nějaké věci ohledně koronaviru. Původně jsem o tomto tématu chtěla mluvit v podcastu, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc se mi do toho nechtělo. Ale jako článek na blog mi to připadalo ideální.

 Nemám ani tušení, kde bych měla začít. Z jakého konce to chytnout. V podcastu jsem měla za úmysl mluvit o tom, jak rychle se koronavirus šířil, to mi ale na blog přijde zaprvé blbé vůči psaní, a také to asi není úplně to, o co bych stála, kdybych byla čtenář. O tom, jak se zabavit doma zase mluví spousta jiných lidí. Napadlo mě tedy prostě psát. Popsat tuhletu situaci, ve které se právě nacházíme.

 Pokud toto čtete v době, kdy byl článek vydaný, tak se právě nacházíme v karanténě. Všichni. Nejenom Česká republika, ale celý svět. Dobře, dobře, někdo na to zase moc nehledí, nemají tak silnou ochranu, každopádně tato situace zasahuje celý svět. Všichni jsou tím nějakým způsobem omezení. Což mi přijde naprosto děsivý. To, že nějaká nemoc omezuje celý svět. Všechny národnosti, bez jakéhokoliv rozdílu.

 V takovéto situaci jsme se neocitli již hodně dlouho. Když se ohlédneme zpátky a nepočítáme války, máme tady španělskou chřipku, která zahubila miliony lidí. Jenomže ta byla před nějakými sto lety. Od těch dob se toho hodně změnilo. Změnilo se vybavení, změnily se vědomosti... Ale změnili se také lidi. Už tady nejsou, s největší pravděpodobností, ti lidi, co tuto chřipku zažili. Toto je pro nás naprosto nová situace. A neřekla bych, že o ní zrovna někdo stál.

 Upřímně, děsím se toho, co s námi tento virus ještě provede. Nemyslím teď v rámci humanity, která se mimochodem od příchodu korony výrazně změnila, mluvím spíše o tom, kolik lidí bude muset ještě zemřít, aby tahle noční můra skončila.

 Nevím, jestli tyhle opatření pro některé z vás přináší něco užitečného. Možná tak to, že máte více času na sebe, já mám ale za to, že tuto karanténu nám byl čert dlužen. Upřímně v ní nevidím nic pozitivního. Ti, co chodí do školy teď mají navaleno spoustu učení domů. A co si budeme, myslím, že většina z nich teď právě netouží po ničem jiném, než jít zase zpátky do školy, kde si odsedí potřebně hodiny, doma si udělá maximálně tak domácí úkol, naučí se na test a má klid. Mě osobně se naprosto přehodily všechny praxe, nemám vůbec tušení, jak tohle všechno zvládneme. A bude to ještě horší.

 Ale abych se pokusila na této situaci najít i něco pozitivního, musím se obrátit právě na ten humanizmus. Tu lidskost, která se v nás všech objevuje. Moc se mi líbí, jak se lidé ujmuli vyrábění roušek, vybírání peněz na pomoc do nemocnic lékařům... Také je čas, kdy KONEČNĚ LIDÉ ZAČALI NOSIT ROUŠKY A NEKROUTILI NAD TÍM OČIMA. Tak uvidíme, třeba nám tato mimořádná situace přeci jenom přinese něco dobrého.

 Držte se, snad s všechno brzy otočí k lepšímu a za pár měsíců už na to budeme jenom vzpomínat!!!

 A já jen doufám, že tento článek nebyl až tak úplný mess zmatek, a třeba se vám i trochu líbil. 💛

 Xoxo Clara

   

 Krásný den vám všem,

   dnes jsem se konečně dostala k tomu, abych nafotila nějaké fotky k tomuto článku, a tak jsem se rozhodla, že napíši rovnou i text, abych nemusela již déle prodlužovat můj deadline, který mám hlavě od doby, co jsem si do diáře napsala, že vydám tento článek.

 Tím se rovnou dostáváme k tématu, co bych tu dneska chtěla rozebrat, a to jest plánování. Myslím, že tohle je vždy nejvíce probírané na začátku roku, kdy si všichni dají předsevzetí, že tento rok již konečně začnou plánovat, koupí se sebekrásnější diáře, a polovina z nich je pak stejně o týden, možná měsíc později zahodí s tím, že to nemá cenu. Pak jsou tady ti, co si vše zapisují do poznámek na mobilu. A nakonec úplný extrém, který si nezapisuje nikdy nic.

 Já osobně jsem ten typ, co si zapisuje, nebo se aspoň snaží, úplně všechno. Používám na to hned několik způsobů. Takže bych to tady asi zbytečně neokecávala a vrhla se rovnou na to.

 Krásný dobrý den,

  hned na začátku začnu asi takový menším oznámením, nad kterým přemýšlím už delší dobu, a to je, že bych ráda trochu pozměnila moji původní pravidelnost v článcích. Jak možná víte, mám naplánováno, že každý pátek mám vydat nový článek s tím, že vždy ten první v měsíci bude rozhovor. Bohužel se mi to už tak dobré dva/tři měsíce nedaří. Není to z toho důvodu, že by mě nebavilo psát, to miluji, miluji i můj blog a fakt se mu každý den věnuji, jenomže na tom, aby články pravidelně vycházely nezáleží jenom to, jestli mě to baví.

 Velký vliv na to mají právě ty rozhovory. A to proto, že ne na každý měsíc mám vhodného kandidáta, který podle mě opravdu něco přináší, abych s ním mohla udělat rozhovor. Pak také záleží, jestli s tím ten člověk, společnost vůbec souhlasí a zda plní termíny. To se mi teď bohužel nestalo. Už od prosince mám domluvený jistý rozhovor, který měl vyjít původně v lednu, jenomže to je spousta věcí nestihlo. Pak tedy v únoru. Bohužel mi stále neodpověděli na zaslané otázky do rozhovoru. Samozřejmě chápu, že toho mají moc a proto se to snažím přejít s nadhledem, bohužel asi před týdnem mi slíbili, že to co nejdříve odbaví a stále mi nic nepřišlo... Obávám se tedy, že ani tento pátek rozhovor nevyjde.

 Dalším velkým důvodem je samozřejmě také škola a praxe, kterým musím věnovat většinu svého času.

 Proto jsem se rozhodla, že ve článcích trochu zvolním, pokusím se, aby vycházely v pravidelném režimu, ale nebudu bláznit, pokud se něco nebude stíhat. Věřím, že to pochopíte. I tak bych chtěla vydat minimálně dva články za měsíc. Můj problém je v tom, že mám články naplánované, ale jakmile se něco zbortí, přestanu stíhat, a tím pádem nedodržuji ani svůj původní plán. Navíc mi trhali osmičku, takže jsem byla indisponována a nemohla se soustředit ani na psaní, natož pak na nafocení fotek k článku o plánování. Pokud se mi to ale zítra povede, ráda bych je konečně vyfotila a v pátek článek vydala ( rozhovor, jak už jsem zmínila, pravděpodobně nevyjde)

 Teď už ale přímo k věci.

 Zjistila jsem, že naposledy jsem dělala shrnutí měsíce v říjnu, a tak mám tedy co dohánět. Pokud mě ale sledujete na sociálních sítích, nebo jenom čtete můj blog, některé věci a fotky jste už mohli vidět.

 Když jsem se koukala do galerie, abych zjistila, co se vlastně za tyto měsíce událo, zjistila jsem, že toho zase tak moc není.

 Budu tady sdělovat asi jenom ty zásadnější informace, protože jak už jsem řekla, o spoustě věcí jste se už mohli dozvědět odjinud.

 V listopadu jsme koupili lístky na HARRYHO STYLESE. Mám ho ráda už od One Direction, a když jsem se dozvěděla, že bude v Praze v týden mých narozenin, strašně jsem si tam přála jít. Původně se mnou měla jít ještě sestřenka, ale pak tam byly nějaké neshody ohledně míst, takže jdu nakonec sama...

 Krásný dobrý den všem,

   původně jsem měla v plánu vydat úplně jiný článek, o cvičení, ale jelikož na mě od rána nedoráží nic jiného, než Valentýn, tak jsem se rozhodla udělat článek trochu tematicky.

 Když mě dneska tento článek napadl, přemýšlela jsem, jakým způsobem bych ho měla podat. Došla jsem k závěru, že vlastně nemůžu vyčlenit ani jednu věc, protože mám ohledně tohoto svátku takové smíšené pocity. Proto jsem se rozhodla zkusit to nějak objektivně pojmout a vyjmenovat klady i zápory, které na tomto svátku vidím.

 Abych řekla pravdu, už mě docela nebaví ti lidé, kteří neustále řeší, že to není český svátek, a tak by se neměl slavit. Myslím si totiž, že už jsme natolik propojeni s okolním světem, převzali jsme do naší řeči tolik slovíček z cizích jazyků, že je na každém člověku, zda bude slavit svátek, který tady sice nemáme, ale líbí se mu.

 Abych to vzala po popořádku a nezamotala se do toho, rozdělím tento článek na dvě části. První část bude, co se mi na tomto svátku nelíbí, protože jak se říká, to horší je lepší předem. Zakončím to naopak tou hezčí, ale také kratší částí.


 První věc, co mě na tomto dni štve asi nejvíce je, že nikdo nebere ohledy na ty, kteří jsou nezadaní. Vím, že to je svátek zamilovaných, ale nepřijde mi úplně ohleduplné všude cpát nápisy pro zamilované páry, nebo jiné věci, které vás jen utvrdí v tom, že tento den rozhodně protrpíte.

 Co mě může neskutečně vytočit, přijde mi to totiž jako naprosto nesmyslná věc, je dávání dárků od holek klukům. Zrovna dnes jsem se o tom bavila s kamarádkou. Kluci dárek "odbydou" kytkou, ale holky musí vždy vymyslet něco extra. Nemůžou přeci přijít a dát klukovi kytku, že? Ono totiž i když je ta kytka drahá, tak je to taková věc, nad kterou nemusí přemýšlet dlouho dopředu. Prostě jdou do květinářství a koupí kytku, většinou tedy aspoň tu, kterou má ta dívka ráda. Buďme tedy upřímní, připadá vám to fér?

 Věc, která mě na Valentýnu štve možná nejvíc, je vyznávání lásky PROTOŽE JE VALENTÝN. To když máte někoho rádi, milujete ho, tak mu to/ji řeknete jenom o Valentýnu? Proč si to prostě neřeknete jenom tak, protože to tak cítíte? Chápu, že ti lidé, co to říkají, to tak také v naprosté většině cítí, ale nemusí přeci dodávat, že je, a to cituji, toho Valentýna, tak bych ti rád/a řekl/a, že tě miluju... Jenom... Proč???

 Posílání milostných vzkazů. To je ovšem věc sama o sobě. O tom bych tady mohla mluvit dost dlouho, myslím tím, proč mi to vadí. Nejhorší mi tohle přijde ve škole. Asi jsme všichni zažili školu, která udělala takovou tu krabici pro ty lístečky na milostný psaníčka. Bylo to tak na základce, stalo se to i teď, na střední. Tohle mi osobně dost vadí. Mám pocit, že to nikomu neprospívá a jenom to dělá neplechy. Vím moc dobře, jak se ségry dnes těšily do školy, ale přišly zklamaní, protože žádné milostné psaní nedostaly... Přijde mi, že toto akorát porušuje sebevědomí toho daného člověka, nebo to v něm vyvolává ostych, protože co si budem... Ty lidi, co to rozdávají, si musejí přečíst, pro koho to je... Tudíž logicky ví, co tam bylo napsáno... Co si o tomhle myslíte vy?

 A poslední věc, která je u mě na seznamu "va", je zveličování tohoto svátku. Už jenom to, jak jste mohli v krámech čtrnáct dní dopředu najít věci na Valentýna, nebo jak to řeší někteří okolo vás, lidi na sociálních sítích. Věta, když je dneska toho Valentýna..., mě může po dnešku naprosto vytočit. Jak jste na tom s nervy vy?

 Teď už se ale přesouváme na ty hezčí, pozitivnější věci.

 Myslím si, že tento svátek má dobrou vlastnost v tom, že stmeluje. Lidi, pár, kamarádi, si sednou, aby ho spolu oslavili, aby oslavili společný vztah. To si myslím, že je dobrá věc, i když se dá dělat, měla by se dělat, i v průběhu roku.

 Když se vrátíme k těm dárkům, je to sice trochu klišé, ale komu by se nelíbilo dostat dárek? Navíc k tomu z lásky. Asi bychom ho chtěli všichni, že? 😂

 Když se nad tím tak zamyslím, už asi nedokážu najít další věc, co by mě na Valentýnu vyloženě zaujala. Asi nejsem ten typ, který by si tyto svátky užíval. Možná je to ale jenom tím, že nemám tu svou drahou polovičku, abych tento svátek mohla oslavit.

 Ocenila bych tedy, kdybyste mi do komentářů napsali, co si o tomto svátku myslíte vy, co se vám líbí, co ne a zda ho slavíte. 💛

 Děkuji! 😍

 Xoxo Clara

 Krásný dobrý večer (nebo den, záleží na tom, kdy to čtete),

    tento typ článku jsem dělala i minulý rok, tentokrát jsem se ale rozhodla to pojmout trošičku jinak. Strašně se mi líbí, jak všichni dávají na sociální sítě obrázky svých Vision board. Pokud nevíte, co to je, tak vám to upřesním. Je to taková koláž, kterou si sestavujete z různých fotek nebo slov, a určujete tím tak své sny a cíle do následujícího roku.

 Minulý rok jsem si svoji Vision board pouze kreslila, do diáře, letos jsem se ale rozhodla, že bych ji mohla zkusit vytvořit na počítači, jelikož miluji dělání coverům k mým videím na youtube. Nakonec jsem tedy něco sesmolila, doufám, že se vám to bude líbit.

 A abych vám upřesnila, co všechno tam vlastně můžete najít.

 Mám tam obrátek Harryho Stylese, jelikož v květnu jdu na jeho koncert do Prahy a nemohla jsem ho v žádném případě z mé tabule vynechat.

 Hned pod ním je obrázek Harryho a Meghan, jelikož letos bych si chtěla splnit jeden z mých největších snů, a konečně je potkat. (Víte jak to myslím, sice ne osobně, ale chtěla bych je aspoň zahlédnout při nějaké akci, kterou letos budou pořádat. V Anglii letos strávím poměrně dost času, a tak bych chtěla tohoto snu dosáhnout.)

 Najdete tam také obrázek kytary, který čistě jednoduše značí mou lásku k hudbě. (Klavír se mi tam už bohužel nevešel.)

 Jedna z mých oblíbených fotek z Bornemouthu tam nemohla chybět, značí to, že se tam v létě zase vrátím.

 Tower Bridge jako láska k Londýnu.

 Mikrofon, který označuje moje podcasty.

 Název blogu složí k stálému rozvíjení mé tvůrčí osobnosti.

 A nakonec dva lidé, kteří se drží za ruce, kteří si vyjadřují svou lásku. Kdoví, možná se mi v tomto roce poštěstí a konečně někoho potkám, nebo taky ne. To už nechám osudu.

 Volant, jelikož mi bude tento rok osmnáct, a tak za pár měsíců budu dělat autoškolu. (Kolem dubna a května nevycházejte na ulici 😂😂)

 A znak Bloggersre, protože věřím, že letos se to povede, a budu přijmuta do jejich týmu 😅.

 A jak vypadá vaše Vision board?

 Xoxo Clara